K účinné obraně práv musí být všechny sporné právní skutečnosti prokázány a co nejvěrohodněji doloženy. K tomu slouží celá řada veřejnoprávních i soukromoprávních institucí, které vznikly k objektivnímu posouzení právních vztahů a k jejich utváření v souladu s právními normami. Těmito institucemi jsou zejména soudy, státní zastupitelství, advokacie a notářství. Stát je jakousi mocenskou organizací, která může donucovacími prostředky regulovat chování lidí. Tato moc státu nad jednotlivcem má své oprávnění v tom, že jedině takto mohou být uskutečňovány určité funkce, nezbytné pro život společnosti – jaké to jsou, resp. jaké to mají být v daném prostoru a v dané době, je jistě věcí diskuse. Musí však existovat i mechanismy, jejichž cílem je zajistit, aby moc státu byla využívána jen k těm odůvodněním cílům, které opravňují existenci a aby nebyla zneužívána. Proto ve vyspělém, moderním státě by nepochybně měly bát již v rámci vlastního státního mechanismu koncipované prostředky, vylučující, napravující, případně i sankcionující případné zneužití státní moci. Obranu společnosti proti zneužití moci sleduje řada institutů, při vybudování státního aparátu, v němž neexistuje jediné mocenské centrum, ale je uplatňována dělba moci. Jedním ze tří pilířů tradičně pojímané a dělené státní moci je moc soudní (vedle moci zákonodárné a výkonné a vedle samosprávy).

Základem soudnictví jako právní instituce moderního státu může existovat pouze ve vazbě na stát – je funkcí státu. Institucionálním naplněním této vazby je vytvoření soudů jako specifických státních orgánů.

Moc soudní - soudnictví je dnes obecně pojímáno jako specifická činnost státu, při níž k tomu určené, na ostatních složkách státního mechanismu nezávislé a náležitě vybavené orgány státu – soudy mají zajišťovat jednu z funkcí státu, tj. garantovat a naplňovat spravedlnost tím, že musí poskytnout ochranu právům fyzických i právnických osob. Za nepřípustnou je uznávána zásada „denegatio iustitie“ (odmítnutí spravedlnosti). Soudy zejména rozhodují spory o právo, vyslovují vinu za porušení práva, resp. ukládají tresty.

Soudní rozhodování obecně spočívá v tom, že soud rozhoduje sporné otázky, aniž by byl sám na výsledku rozhodnutí věcně zainteresován – stojí mezi účastníky sporu, je nestranným arbitrem, rozhodčím.