Hinduizmus

Termín hinduismus není označením náboženství v užším smyslu, nýbrž se vztahuje k veškeré civilizaci hinduistů. Hindu je perské slovo a znamená prostě "Ind". Hinduistická civilizace se vyvinula z védského náboženství indoevropských přistěhovalců nebo dobyvatelů, kteří se počali usídlovat ve druhém předkřesťanském tisíciletí v Indii a dále až do dnešní doby. Během dlouhodobých kontaktů s Drávidy, indickým původním obyvatelstvem, s islámskými dobyvateli, kteří od 12. stol. po Kr. zakládali v Indii islámské státy, a nakonec s britskou koloniální mocí, která rozšířila r. 1858 svou vládu na celý subkontinent, přijímali množství vlivů. Hinduismus, náboženství, životní styl, literatura, umění i včetně ekonomických a sociálních aspektů, se tak vyvinul v heterogenní konglomerát, který zahrnuje nejrůznější, zčásti rozporné doktríny a kulty. Uzavírá se tím proti jednoduché definici a základní charakteristiky, které sdílejí všichni hinduisté, se dají vypozorovat teprve v dějinném přehledu. Je možno rozlišovat sedm vývojových fází hinduismu: (1) védské období od 2. tisíciletí do 7. stol. př. Kr., (2) bráhmanismus od 7. stol. do 2. stol. př. Kr., (3) klasický hinduismus od 2. stol. př. Kr. do 4. stol. po Kr., (4) puránské období od 4. do 8. stol., (5) příchod monoteistického hinduismu od 8. do 11. stol., (6) dobu bhakti od 11. do 19. stol., (7) moderní období 19. a 20. stol. Nejstarší, védská fáze hinduismu tvoří vlastní náboženský typ. Takzvané védské náboženství indoevropských přistěhovalců, kteří vnikli do Indie přes íránskou plošinu, se zakládalo na védách. Nejstarší náboženské spisy Indie, které obsahují Rgavéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, vznikly ve své dnešní podobě mezi r. 1500 a 1000 př. Kr. Svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Uctívali různé třídy hierarchicky seřazených bohů, kteří představovali přírodní síly. Nejdůležitějšími bohy byli Áditjové, k nimž patřili mj. Varuna a Indra. Lidé je vzývali, aby si vyprosili jejich požehnání i úspěch na tomto světě. K světu obrácený charakter védského náboženství árijské válečnické společnosti se projevuje v ritech té doby, stále nádhernějších a nákladnějších. Nejvýznamnějším ritem byla ašvamédha neboli obětování koně. Sloužil zvyšování vážnosti krále a souvisel s institucí božího království. Král byl lidskou podobou knížete bohů Varuny, jehož místo někdy zaujímal také Indra.

Jiný podstatný ritus byla oběť bohu ohně, která měla zaručovat neustálou regeneraci přírodních sil a vesmíru. S přibývajícím významem a komplikovaností obětí byly čtyřem védám připojovány výklady o smyslu oběti - bráhmany. Vznikaly asi kolem r. 1000 př. Kr. Od nich se odvozuje označení bráhmani, jméno védských obětních kněží. Když tato společenská třída náboženských specialistů začala nabývat na významu, měnil se charakter védského náboženství, obrácený k pozemským věcem. Ptali se nyní po původu vesmíru a jeho sil ovlivňujících lidi a veškerý život. Tyto otázky se snažili zodpovědět s pomocí dvou nových pojmů, brahma a átman, a tak začala fáze bráhmanismu. Dosáhla svého vrcholu v upanišadách, které vznikly v různých bráhmanských védských školách asi od r. 1000 př. Kr. V těchto textech jsou už všecky nauky, které od té doby hrají roli v hinduismu: koncept nejvyšší bytosti, snaha o sjednocení s ní, víra v poslední identitu mezi individuálním Já (átman) a prazákladem kosmu (brahma), učení o znovuzrození, které se zakládá na zákoně o příčině a působení každého jednání (viz karma). Tím, chceme-li, je ukončena konstitutivní fáze hinduismu, což se vyjadřuje výstižně pojmem védánta ("konec véd"). V následujícím období klasického hinduismu se projevuje šest ortodoxně náboženských systémů: mímánsa, védánta, sánkhja, jóga, vaišéšika a njája. Nejstarší z nich je mímánsa. Podává filozofické odůvodnění védských rituálů a zastává neomylnost véd. Sanskrt, jazyk véd, není prý historickým jazykem, nýbrž zvukovou manifestací absolutna. Z něho vyrůstá síla manter a hymny, stejně jako účinnost obětních úkonů. Védánda vyvinula několik škol, které zastupují různý stupeň identity mezi átmanem a brahma. Vzájemně protikladné směry jsou nedualistická advaita védánta a dualistická dvaita védánta. Dualistické pojetí světa zastává i sánkhja, která patří s jógou potud dohromady, že první přináší filozofický základ a druhá praktickou cestu spásy. Jsou dva kosmické principy, puruša čili duše a prakrti čili hmota. Spojením s hmotou se s ní duše nesprávně ztotožňuje a zapomíná na své věčné bytí. Cestou jógy, která předepisuje určité očistné příkazy, tělesná cvičení a meditační techniky, se duše osvobozuje od neznalosti sebe sama a tím od koloběhu nových zrození. Vaišéšika učí atomistickou kosmologii, která rozděluje přírodu na různé substance (zemi, vodu, oheň, vzduch, éter), jež vystupují v různých kvalitách (sestávajících z barvy, chuti, počtu, spojení aj.). Spojením těchto substancí vzniká jevový svět.

V kosmických periodách vzniku a zániku světa uchovávají duše své dobré a zlé činy, spojují se s atomy a zahajují nový tvůrčí cyklus. Njája staví na materialistickém systému vaišéšiky a učí hlavně logice jako cestě poznání. Všech šest systémů uznává védy jako nejvyšší autoritu a závazný systém kast, tj. rozdělení společnosti do čtyř základních kategorií (kněží, knížata, obchodníci, svobodní rolníci). Etika, resp. pravé jednání (viz dharma), které závisí na sociálním postavení individua a není tedy totožná pro všechny, je zvláštním tématem dvou velkých indických eposů (viz Rámájana, Mahábhárata), které vznikly rovněž v tomto období. Stavějíce na bráhmanském učení, že povinností kněze je cesta poznání absolutna a studium svatých písem a ritů, povinností knížete je ochrana země a pořádání k tomu nutných obětí, povinností obchodníka je příprava hmotného zboží a povinností rolníka je poddanost třem nejvyšším kastám, zabývají se oba eposy především tématem pravého panovníka, resp. spravedlivého panovníka. Jako vzor nebo směrnice slouží dva avatáry (viz Ráma a Kršna) boha Višnua, kteří zde zaujímají pozici nejvyšší bytosti na místě Brahmy. Eposy, které tvoří konec klasické epochy hinduismu, a purány stojí na počátku procesu formování monoteistických směrů. V 18 tradovaných puránských textech zosobňují střídavě tři bohové (viz Brahma, Višnu a Šiva) neosobní absolutno (brahma). Kálidásova báseň Kumárasambhava, která vznikla v 4. - 5. stol., integrovala tři bohy do konceptu Trimúrti. Rozděluje tři podstatné funkce absolutna na jmenované bohy: Brahma zosobňuje funkci stvořitele světa, Višnu udržovatele světa a Šiva ničitele světa. V epoše monoteistického hinduismu se však vytvářejí dva směry, šivaismus a višnuismus, v nichž přebírá buď Šiva nebo Višnu všechny tři funkce absolutna. Jméno Šivy, který se asi vyvinul z védského boha Rudry, se poprvé objevuje v upanišadách. Avšak teprve sekta Pášupata ho povýšila na nejvyššího boha. Jeho kult zahrnuje uctívání Šiva-lingamu (falus) jako symbolu jeho tvůrčí síly. Uvnitř šivaismu jsou rozdílné směry. Všem je společný náboženský cíl, aby se duše osvobodila od svých pozemských svazků a dosáhla stavu označovaného jako šivatá ("přirozenost Šivovu"). S šivaismem se úzce pojí šaktismus, uctívání bohyně Šakti, ženy Šivovy. Jejím symbolem je jóni (vagina), která tvoří často architektonický základ lingamu. Pro stoupence šaktismu je spojení obou aspektů absolutna, mužského se ženským, výrazem původní kosmické harmonie. Jiný velký monoteistický směr, višnuismus, spatřuje nejvyšší princip v bohu Višnuovi.

Zmiňovaly se o něm už védy, kde však nepatří k nejvýznamnějším bohům. Uvnitř višnuismu se vytvořily různé školy, přičemž nejslavnějšími jsou školy Rámánudžova, Vallabhova a Čaitanjova. Liší se zvláště v pojetí ontologického poměru boha a individuální duše. Z višnuismu se vyvinulo zčásti velmi extatické hnutí bhakti, které se soustřeďuje na uctívání Rámy a Kršny. Oba jsou chápáni jako inkarnace (vtělení) boha Višnua. Bhaktické hnutí, které se v severní Indii vyvíjelo v době nadvlády islámu, má mnoho společného se sikhismem a islámskou mystikou. V koloniální době, tj. od 19. stol., se vyvinuly neohinduistické a reformně hinduistické proudy, které nově promýšlely ortodoxní nauky, a buď je energicky hájily proti západnímu vlivu, nebo se s ním spojily do plodného nového proudu. .