K šíření došlo podle principu kmenových válečníků s pomocí nárazových oddílů jednotlivých kmenů pod jejich kmenovými vůdci. Arabské expanzi napomohly v nepodcenitelné míře války obou vedoucích říší. Roku 629 se sice podařilo Byzantincům porazit Peršany, avšak dlouhé války vyčerpaly síly říše natolik, že kladly malý odpor, když Arabové vtrhli r. 636 do jižní Sýrie. Po ničivé porážce u Jarmuku (východně od Genezaretského jezera) padlo území jižně od Tauru (asi odpovídající dnešní jižní hranici Turecka) Arabům. Ještě pustošivěji než Byzanc byla oslabena perská říše. Porážky, které jim způsobila arabská válečná tažení, vedly k zániku dynastie. V době smrti Umara, druhého chalífy, ovládali Arabové se svými kmenovými skupinami Sýrii, Palestinu, Dolní Egypt, Irák a západní Persii. Velká dobývání vedla k tomu, že se vytvářely státní struktury, které už nespočívaly na původních arabských kmenových formacích. V provinciích byli sice dosazováni za místodržící muslimští velitelé, ale obyvatelstvo zůstalo zprvu křesťanské, židovské nebo v Persii také zarathuštrovské. Nemuslimům byla uložena daň, která byla snesitelná, a jinak jim byla ponechána jejich vnitřní autonomie. Představitelé různých náboženských společenství spravovali svou obec sami. Protože vzdálenosti v arabském panství byly příliš veliké, než aby se kmeny po válkách v létě mohly vrátit do svých původních oblastí v centrální Arábii, vznikala čistě arabská polní města, v nichž vojska mohla přezimovat a z nichž byla zajišťována další dobývání. Mnohá z významných arabských velkoměst vznikla z takových polních měst, jako např. Basra, Káhira a Kúfa. Největšího rozsahu dosáhla arabská veleříše ještě jako jednotný stát za chalífátu Umajjovců (661 - 750), kteří učinili Damašek hlavním městem říše, sahající od Španělska a Maroka na západě až k Indu na východě (dnes: Pákistán) a od střední Asie na severu a hluboko do Afriky na jihu. Tyto oblasti byly po arabském dobytí islamizovány pozvolna, protože státu nezáleželo na příliš rychlém obrácení na víru. Daňové závazky muslimů byly totiž zřetelně menší, což při konverzích velkých částí obyvatelstva vedlo k tomu, že státu unikaly očekávané daňové příjmy. Kromě toho bylo nutné, aby původní usedlé obyvatelstvo udržovalo zemědělství. Ačkoli právní rozdíly nebyly příliš velké, byli nemuslimové přece občany "druhé třídy", což už brzy posilovalo ochotu k přestupu. Protože jednotliví panovníci byli dbalí toho, respektovat v koránu chráněná náboženství, držely se přestupy v mezích. Cílená pronásledování z důvodu náboženství islám nezná.