Spatřoval jediný pramen rozhodování v činech a předpisech Proroka a koránu. Dnes je šáfíovská škola zastoupena v Egyptě, Jordánsku, Libanonu, jižní Arábii, Indonésii a má menšiny v Indii, Palestině a v Íránu. Čtvrtá sunnitská škola se řídí podle učení Ahmada ibn Hanbala a vyznačuje se zvláště rigorozním postojem v kultovních a dogmatických otázkách. Dnes tvoří hanbalovci nejmenší ze škol a jsou rozšířeni na Arabském poloostrově, v Sýrii a v Iráku. Rozšíření a početní síla různých škol jsou podmíněny historickým vývojem a nahodilostmi a neurčují jejich vliv v islámské společnosti. Islámští právníci, kteří usilují o pozitivní zákonodárství, dnes používají všechny školy při formulaci právního názoru. Oficiální soudnictví nezasahuje do nauky o náboženských povinnostech, která byla pevně stanovena v koránu, závazně pro všechny muslimy (viz pět sloupů islámu). V protikladu k židovství redukuje islám různé příkazy a zákazy na několik málo; tak jsou zákazy jídel omezeny hlavně na vepřové maso, krev a alkohol. Aby vyhověl svým náboženským povinnostem, měl by se muslim pětkrát denně modlit v určenou dobu, k čemuž nepotřebuje žádný zvláštní prostor. Jednou týdně, v pátek, má muž jít do mešity k velké obřadní modlitbě (viz salát). Podlaha musí být čistá, nebo se zakryje šátkem nebo koberečkem (viz modlicí koberec). Při modlitbě je obrácen k Mekce (viz kibla). Před každou modlitbou je třeba vykonat rituální umývání, aby modlitba byla platná. V koránu nejsou stanoveny pro muslimy žádné zvláštní daně, jen by měl odevzdat určité procento majetku jako almužnu. Za prvních muslimských států se tato almužna měnila stále více v daň, kterou dostával stát, teoreticky příslušný pro spravedlivé další rozdělování. Dar almužny je v islámu velmi rozšířen a je náboženskou povinností. Poslední povinností muslima je pouť do Mekky (viz hadždž), která je nejvyšším cílem každého muslima a na niž šetří po celý svůj život; závazná je jen pro toho, kdo disponuje příslušnými peněžními prostředky. .