Dialog není jednostrannou záležitostí, spočívá v ochotě obou účastníků jak dávat, tak brát. Jestliže tedy chci, aby mi někdo naslouchal, pak i já mu musím naslouchat. Obrazně řečeno, pokud je tento přátelský rozhovor dobrý, tak v něm jde o spolunesení ( sdílení ) vzájemných radostí i starostí. S rozhovorem souvisí i sdělování činy, tzn. že jestliže s někým vedeme rozhovor, vždy se k němu nějakým způsobem vztahuje to, co děláme,jak jednáme a jak se chováme. Činy pro nás mají určitou konkrétní hodnotu. Takovou hodnotu pro nás má např. pochvala, uznání, výtka, ironie... Určitou hodnotu pro nás má to, co někdo o nás říká, jak s námi jedná a jak se k nám chová, když spolu mluvíme, i to, co o nás říká, jak jedná a co dělá, když nás nevidí. Tím jak se k sobě chováme si sdělujeme určitou míru úcty a uznání nebo naopak určitou míru neúcty a neznání. ( Křivohlavý, J., 1988 )

Při rozhovoru rozlišujeme slyšení od naslouchání. Slyšení je fyziologickou záležitostí, je to schopnost zachycovat uchem různé zvuky. Naslouchání navazuje na slyšení, není už však jen fyziologickou záležitostí, nýbrž stává se záležitostí psychologickou. Jde v něm o porozumění a pochopení toho, co slyšíme. Naslouchat tedy znamená podstatně více než jen slyšet, co nám kdo říká. Znamená to hlavně vidět, že nám chce někdo něco sdělit. Znamená to všimnout si, že někdo chce, abychom mu věnovali svůj čas a vyslechli ho. Křivohlavý, J., ve své knize Povídej - naslouchám rozlišuje tři způsoby naslouchání : první je naslouchání ušima - slyšením, druhé naslouchání očima - viděním, třetí naslouchání srdcem - milováním.

Při naslouchání ušima jde o to porozumět tomu, co nám kdo říká, to znamená pochopit, co tím kterým slovem míní. Pochopit význam slov ( vět ) nám dopomáhá způsob, jakým jsou slova vyslovena. Při naslouchání rozhovoru můžeme nejenom slyšet, ale také mnohé vidět. Z tváře hovořící osoby můžeme vyčíst především její emocionální stav, tzn. jaké city prožívá ( štěstí - neštěstí, radost - smutek, klid - rozčilení a další ). Mnoho nám říkají také pohledy ( např. jestliže někdo neustále uhýbá pohledem a nechce se nám podívat do očí, nechce, aby se mu někdo podíval do duše ) a celkový vzhled hovořícího ( jak je oblečen, upraven, ale i to, jak se chová k druhým lidem ). V každém rozhovoru můžeme slyšet ještě o něco více, a to jestliže budeme naslouchat srdcem. Potom můžeme uslyšet v pozadí žertování hluboký smutek a pláč nebo naopak v pozadí zármutku hluboký vnitřní klid.

Při naslouchání nejde jen o to vyposlechnout to, co nám někdo říká, jde především o to vycítit, co hovořící prožívá ve svém nitru, co cítí. Jde o poznání jeho neuspokojených potřeb a přání, jeho frustrací, jeho schopnosti unést tíseň, do které se dostal. Tento pokus o souznění citů a porozumění se označuje jako empatie ( vcítění se ). Michael Jacobs, 1985

( Křivohlavý, J., 1993 ) k tomu říká : " Empatie začíná tam, kde opustíme vlastní myšlenky, city a představy a začneme uvažovat o tom, jak bychom se asi my cítili v situaci druhého člověka. Vžijeme se přitom do kůže druhého člověka a pokusíme se vcítit do jeho situace nejen myšlenkové, ale především citové. " Člověk často neslyší, co mu druhý říká, protože to ani slyšet nechce. Naslouchání ztěžuje i vzájemný vztah účastníků rozhovorů. Jinak slyšíme přítele, jinak nepřítele, jinak nasloucháme člověku, k němuž máme hluboký respekt, jinak člověku, kterého si tolik nevážíme. Stejně tak jinak nasloucháme člověku, kterému důvěřujeme a jinak člověku, kterému po předchozích zkušenostech moc nedůvěřujeme. Chybou posluchače je, že často skáče partnerovi do řeči, snaží se jím manipulovat, moc se ptá, není dostatečně empatický...

Závěr:
V dnešní uspěchané době mnoho z nás nevěnuje pozornost dobré mezilidské komunikaci, často ani nezjistíme ( nevšimneme si ), že nám chce někdo něco sdělit. Své vnímání při rozhovoru omezujeme pouze na příjem informací, méně (nebo vůbec ) si všímáme neverbálních projevů hovořícího, nepřemýšlíme nad významem slov nebo nad tím, zda jsou slova v harmonii s postoji, pohledy, pohyby. Mnoho lidí si ani neuvědomuje, že to nejsou jen slova, ale celé naše bytí, co něco říká.