sociés = společnost, logie = věda ,sociologie je moderní věda o společnosti

SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Slovo komunikace je latinského původu. V latině se slovem communicare rozumí communem redere - učinit společným. Hlubší význam slova komunikace vyjadřuje latinská věta " communicare est multum dare " - komunikovat znamená mnoho dávat. Tento hlubší význam vyjadřuje český termín " sdíleti se s někým o něco ". ( Křivohlavý, J.,1986 ) Toto se dále rozvíjí a komunikovat dnes znamená něco si navzájem sdělovat, s někým se z něčeho společně radovat, druhému něco předávat, dávat a zároveň také přijímat. ( Křivohlavý, J., 1988 ) K meziosobní komunikaci dochází při vzájemném setkávání člověka s člověkem, člověka se skupinou, dochází k ní tedy při sociálním styku. Sociální styk má tři stránky, stránku komunikativní, interaktivní a sociálně percepční. Komunikaci chápeme jako předávání informací, interakci jako vzájemné působení a sociální percepci jako vnímání, poznávání člověka člověkem. ( Mareš, ,J., Křivohlavý, J., 1989 podle Andrejevová, G., N., 1981 ) Tyto tři stránky při vzájemné komunikaci od sebe nelze oddělovat, ale je nutno je chápat jako celek. Pozorný posluchač nevnímá jen informaci, kterou mu druhý předává, ale vnímá i jeho pocity postoje, nálady. Naopak i ten, kdo mluví nesděluje jen informace, ale i postoj k věci, o které mluví, postoj k posluchači, své sebepojetí za koho se považuje, tebe-pojetí - za koho považuje druhého, svá přání.

To vše sděluje řečí (používá slov, ale i různý tón hlasu, pomlčky a pauzy v řeči ), dále pak pohledem, postojem, gesty. Informace si tedy sdělujeme slovy ( verbálně ), mimoslovně ( neverbálně ) a činy ( svým jednáním a chováním ). O tom, co se děje při vzájemném setkávání lidí nám teorie sociální komunikace říká ve třech základních poučkách. První je " není možno nekomunikovat ". Při setkání s druhým vždy předáváme určité sdělení. Sdělením může být letmý pohled, úsměv, přiblížení, oddálení. Sdělením je i to, jestliže někoho potkáme a on dělá, že nás nevidí. Druhá poučka říká : " není možno nemetakomunikovat ", kdy meta znamená " to, co je nad ". Nad naší komunikací může být např. přesvědčení, že to co sdělujeme je skutečná událost nebo naopak určitá nejistota, že to co sděluji, je jen moje domněnka. Může tam být také simulace ( snaha za pravdivé podávat to, co je ve skutečnosti jiné ) nebo disimulace ( snaha zamaskovat to, co existuje). Třetí věta teorie komunikace je : " není možno se nijak nechovat ". To znamená, že když něco sdělujeme, vždycky se přitom nějak chováme a to prozrazuje jaký postoj máme k tomu, co říkáme. ( Křivohlavý, J., 1986 ) Základní formou verbální komunikace je rozhovor, který je charakteristickým znakem osobního styku člověka s člověkem. Je uznáním lidství, neboť s neživým předmětem rozhovor nevedeme. Nemluvit s urřitým člověkem je jednou z nejostřejších forem vyjádření opovržení a pohrdání. Naopak rozhovor, ve kterém nám někdo naslouchá, nám říká, že se na nás naslouchající dívá jako na plnohodnotného člověka.

Rozhovor je příležitostí poznat, jaký vztah máme s člověkem, se kterým do něho vstupujeme. Rozhovor je také zároveň příležitostí tento vztah měnit, zlepšovat... A nejen to. V rozhovoru můžeme odečítat z projevů toho druhého, jak se na nás dívá, za koho nás má, jak si nás váží a podle toho usměrňovat své sebepojetí.
Rozhovor, v němž jsou oba účastníci aktivní se nazývá dialog. V takovém rozhovoru jeden odpovídá na to, nač se ptá druhý. Jeho charakteristickým znakem je určitá zpětnovazební odezva, spolupodílení se na vzájemném díle, vzájemnost. V dialogu dochází k pokusům hlouběji chápat význam toho, co se děje i toho, co se říká. Zároveň je v něm kladen důraz na vzájemné vztahy naprosté důvěry a důvěryhodnosti účastníků, na vzájemné otvírání se sobě navzájem. V takovém rozhovoru můžeme mluvit o citlivých a závažných věcech. Je projevem hlubokého přátelství a nazýváme ho dialogem bytostným. V bytostném dialogu se o sobě můžeme dozvědět i negativní věci, a přece nás to neurazí. Nezraní nás to proto, že víme, že si nás partner váží a myslí to s námi dobře. V takovém rozhovoru svěřujeme druhé osobě to, co bychom nikomu jinému neřekli. Svěřujeme své nejistoty, otázky, problémy, chyby, omyly atp.