Lisabonská strategie, přijatá v březnu 2000, definuje strategický cíl EU a cestu k jeho naplnění pro období do roku 2010. Cílem je "stát se nejvíce konkurenceschopnou a nejvíce dynamickou znalostní ekonomikou světa, která bude schopná dosáhnout udržitelného ekonomického rozvoje s vyšším počtem a lepší kvalitou pracovních míst a zároveň vyšší sociální soudržností".
J. M. Barroso, předseda evropské Komise, nazval nedávno tuto strategii "epicentrem reformy EU". Chápe ji jako prubířský kámen, podle kterého budou obyvatelé zemí EU posuzovat úspěšnost EU jako celku.
Od schválení dokumentu uplynulo pět let. Strategie se nachází takříkajíc v poločase. Proto se EU již od počátku roku 2004 ohlíží zpět a snaží se přitom bilancovat dosažené výsledky.
Tempo ekonomického růstu v EU je hluboce pod prognózovanými 3% HDP. S konkurenceschopností to vypadá neméně černě. Například podle vyjádření jednoho kapitána automobilového průmyslu by se nemusela za padesát let v EU auta již vůbec vyrábět, protože evropské automobilky nevydrží konkurenční tlak asijských výrobců. Nezaměstnanost je v EU zhruba dvakrát vyšší než v USA. Ve srovnání s nimi se zde investuje podstatně méně do vědy a výzkumu. Chybí také dostatečně silná vůle po nezbytných sociálních reformách, které jsou stále naléhavější. Elementární zjištění, že na sociální vymoženosti a na péči o životní prostředí se musí nejprve vytvořit finanční zdroje, není většinou unijních politiků respektováno.
Bývalý nizozemský premiér Wim Kok, kterému připadla úloha analyzovat Lisabonskou strategii, o ní nedávno prohlásil: "Lisabon je o všem, a proto o ničem."
Kokova zpráva vyvolala diskusi a vzápětí také návrh na revizi Lisabonské strategie. Napříště má být akcentován ekonomický, nikoliv sociální, či ekologický pilíř strategie. Ústředním heslem se má stát ekonomický růst a pracovní příležitosti. Většina unijních politiků spatřuje cestu k cíli pouze v opatřeních, která nejsou veřejností považována za bolestivá a kontroverzní. V revidované strategii tedy ordinují především investice do vzdělávání, vědy, výzkumu a inovací. Zdůrazňují rovněž odpovědnost jednotlivých států za realizaci Lisabonské strategie a nezbytnost masové politické podpory tomuto dokumentu.
Evropská komise 2. února 2005 zveřejnila střednědobé hodnocení Lisabonské strategie. Evropská komise přitom vycházela z analýzy nezávislé expertní skupiny vedené Wimem Kokem. Tým dospěl vloni v listopadu k závěru, že při plnění lisabonských cílů nedošlo k velkému pokroku. Za jednu ze zásadních příčin neúspěchu byla mimo jiné označena protichůdnost některých přijímaných opatření v rámci ekonomického, sociálního a environmentálního pilíře Lisabonské strategie.
Komise na začátku února představila revidovanou podobu Lisabonské strategie, kterou o měsíc později posvětily i členské státy. Revidovaná verze Lisabonské strategie přinesla zmenšení počtu cílů a pokouší se i o jejich utřídění. Nová Lisabonská strategie zřetelně upřednostňuje ekonomický růst a zvyšování konkurenceschopnosti.
Evropská komise navrhuje zaměřit se především na opatření podporující růst a zaměstnanost. V centru pozornosti Evropské komise jsou tyto tři oblasti: zatraktivnění Evropy pro investice a zaměstnávání, podpora ekonomického růstu prostřednictvím znalostí a inovací a dále opatření pro tvorbu pracovních míst. Pro lepší koordinaci a naplňování Lisabonské strategie jsou vlády členských zemí vyzvány k určení „Pana/Paní Lisabon“. Tato osoba bude odpovědná za uskutečňování Lisabonské strategie v daném státě.
Česká vláda touto funkcí již vloni v listopadu pověřila místopředsedu vlády pro ekonomiku Martina Jahna.
Následují vyjádření místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna ke zprávě Evropské komise:
„Zveřejnění hodnocení Lisabonské strategie by mělo být impulsem pro realizaci nezbytných změn v oblasti podnikatelského prostředí, trhu práce a školství.“
„Také by mělo být vodítkem pro priority v sestavování rozpočtu směrem k investicím do vzdělávání, výzkumu a vývoje a nezbytné infrastruktury.“
„Správné je zaměřit se prioritně na ekonomický růst a zaměstnanost. Bez odpovídajícího ekonomického růstu je evropský sociální model těžko udržitelný.“
„Klíčová je hlavně snaha mít menší množství daleko jasnějších priorit, které jsou reálně dosažitelné. Tato Lisabonská strategie bude pro občany EU srozumitelnější a pro jednotlivé vlády jednodušeji realizovatelná.“
„Nové priority Lisabonské strategie by se měly více promítnout do současných jednání o finanční perspektivě, jež významně ovlivní strukturu rozpočtů EU na léta 2007 až 2013.“
„K lepšímu naplňování Lisabonské strategie napomůže u nás i Strategie hospodářského růstu, která bude hotova ke konci dubna a do jejíž tvorby se může zapojit i veřejnost prostřednictvím webu
www.hospodarskastrategie.org.“
Bohužel to ale neřeší vnitřní rozpornost celého projektu, protože EU se potácí v problémech v důsledku naprosto zničující nadměrné regulace všech hospodářských aktivit. Důsledkem této nadměrné regulace je nízký a v některých státech dokonce nulový růst HDP a vysoká nezaměstnanost.
Hlavním problémem Evropy je nadměrná daňová a regulační zátěž dopadající na bedra soukromého sektoru a investorů. Liberalizace ve smyslu programu 4 svobod byla vždy základem Společenství, a proto je třeba dbát na to, aby vznikající legislativa byla v zájmu skutečné liberalizace a svobody a nikoliv nadměrné regulace.
Lisabonská strategie navíc opomíjí některé zjevné problémy vzniklé v důsledku rozšíření EU o 10 nových členských států. Jedná se především o diskriminaci zaměstnanců z těchto států na pracovních trzích 12 starých členských států. Toto opatření, které je zcela v rozporu s evropskými principy a programem 4 svobod vážným způsobem ohrožuje hospodářskou výkonnost celé EU.
Obdobně Lisabonská strategie nedává konkrétní představu o nejrozsáhlejším výdajovém programu Evropské unie t.j. o Společné zemědělské politice. I zde existují v Evropské unii dva standardy. První třída pro staré členské státy, jejichž zemědělci pobírají plnou podporu a druhá třída pro nové členské státy, jejichž zemědělci budou pobírat plnou podporu až v roce 2013. Celkový objem prostředků pro tuto politiku je přitom nesmyslně velký.
Evropa potřebuje celkově méně regulace, méně dotací a více svobody pro volný pohyb pracovních sil, služeb, firem, investic a kapitálu.
