Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících.
188/192 Jestliže však přestanou, tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný.
189/193 A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.
…

(str. 445 – 480)

Komentář: jedná se o pasáž, v níž se hovoří o tzv. džihádu, který je mylně vykládán jako tzv. svatá válka proti nevěřícím. Ze smyslu textu vysvítá spíše, že se jedná o obranu islámu, nikoliv návod na jeho násilné šíření, popř. může podle jiných výkladů jít o překonávíní vlastních vášní – text nabádá ke slitování a zapovídá konat bezpráví. II. Obraz islámu v průběhu jeho vývoje

Na rozdíl od křesťanství, které se formovalo v rámci Římské říše a to ve střetu s římskou kulturou (a přispělo také k jejímu zániku), je spojen se vznikem islámu vznik muslimského státu. Tento předvedl již v 7.století ohromující expanzi na východ, sever a na západ, do Indie, Persie a severní Afriky. Islámská kultura se zanedlouho setkala také s kulturou křesťanskou (v průběhu 8.století dobyli Arabové severní afriku a vstoupili na Pyrenejský poloostrov) a bylo nutno přiznat, že byla nesporně na vyšší úrovni co do uměleckého vyjádření, tak i vědění a celkového životního stylu. Arabské kultuře vděčíme především za zprostředkování antické vzdělanosti.

Jinak ale byl islám a s ním i celá muslimská civilizace považována v Evropě za hrozbu. Lze to připsat především šířením z větší části nepravdivých pověstí o muslimských praktikách a vnucování víry v Alláha porobeným národům. V Koránu se naproti tomu jasně říká: „Nebudiž žádného donucování v náboženství.“ Nicméně pod výše uvedenými dojmy s islámem a jeho nositeli Evropané po celá středověk vytrvale bojovali. Jen co se podařilo oprostit Pyrenejský poloostrov z arabské nadvlády (tzv. reconquista, zakončená r. 1492), objevil se tentýž problém na Balkáně: r.1389 – bitva na Kosovském poli, kde Turci zlomili odpor srbské šlechty, jenž hodlala zastavit jejich pronikání na sever. Osmanská říše pak za necelých 300 let oblehla dokonce Vídeň (r. 1683, velitelem oblehatelů byl velkovezír Kara Mustafa), ale následující období 18. a hlavně 19. století znamená pro turecké muslimy zřetelný úpadek a původní strach Evropanů vystřídal posměch. Ve druhé polovině ztrácel tzv. nemocný muž na Bosporu (jak se turecké říši přezdívalo) svou sílu, r. 1914 byl vehnán do 1.sv.