Islám - k histórii a aktuálnym otázkam náboženstiev

ISLÁM – k historii a aktuálním otázkám náboženství

I. Vznik a původ islámu – prostředí a společnost

Islám vznikl v první třetině 7.století n.l. na území Arabského poloostrova. Tento se nachází na rozmezí Afriky a Ásie; většinu jeho povrchu tvoří pouště a polopouště, pouze při jižním pobřeží (území dnešního Jemenu) se nacházejí díky působení monzunů oblasti úrodné půdy. Jinak se jedná o poměrně nehostinný kout s prudkými výkyvy klimatu: k ránu časté mrazíky, přes den prudký žár. Děště je pomálu, většina oblastí je odkázána na studně a prameny.

V předislámské době tvořili základ arabské společnosti především kočovníci – pastevci velbloudů, koz a ovcí. Po většinu roku se pohybovali v malých skupinkách, ale na zimu se sdružovali. Nebezpečí nájezdníků se odraziilo ve vybudování silnějších kmenových organizací, v čele s voleným vůdcem (sajjid). V rámci kmenů bylo zachováváno mnoho pravidel, nutných k přežití rodů. Na prvním místě stála vzájemná soudržnost – nikdo nepřežil osamoceně. Tato soudržnost ale začasté vedla k dodržování krevní msty za loupež či zabití příslučníkem cizího kmene. Uvnitř kmene také exitovala naprostá rovnost všech svobodných mužů; nadevše se ctily spojenecké smlouvy a závazky. I když existovalo mnoho kmenů, často vůdči sobě v nepřátelství, většina Arabů pociťovala vzájemnou sounáležitost, podpořenou používáním společného arabského jazyka (rozdíly v dialektech byly snadno překonatelné).

Kromě pastevců se v Arábii rozvinula vrstva obchodníků, kteří křižovali se svými karavanami poušť. Jejich centry se stala města při západním pobřeží. Mezi nejvýznamnější patřila Mekka a Medina, ovládané rodem Kurajšovců. V čele těchto městských států stála rada starších (malá´ ), která usilovala především o dodržování pořádku a rozvoj obchodu, na němž byla tato centra závislá. Právě díky obchodnímu spojení, absorbovala řadu vlivů, např. křesťanství či židovství, Mekkou prošla také řada národů Blízkého Východu.

Předislámské náboženské představy se zaměřovaly na řadu speciálních božstev; v centru víry byla úcta k trojici astrálních božstev Mesíce, Slunce a Venuše. Náboženské obřady byly chápána jako součást života a nebyl jim přikládán větší význam. Rovněž nejrůznější tabu byla dodržována spíše ze zvyku než z přesvědčení. Silnější byla patrně jen víra v džiny a démony. Tito mohli vstupovat do lidí a zbavovat je rozumu, ale naopak jim i pomáhat k dosažení vyjímečných schopností.

______________________________



Zakladatel islámu Muhammad (asi 570 – 632) pocházel z vedlejší větve Kurajšovců. Svého otce – obchodníka – údajně ani nepoznal; po smrti jeho matky se jej ujal strýc. Jinak jsou zprávy o jeho dětství a dospívání nespolehlivé. Ve svých 25-ti letech vstoupil do služeb bohaté vdovy Chadídži, s níž se zakrátko oženil a byl tak finančně zajištěn, že se mohl věnovat vlastnímu obchodu. Co se týče vlastního Muhammadova náboženského prožitku, není jednoduché jej blíže objasnit. Uvádí se, že mu prvního zjevení dostalo někdy kol. r. 610, v době, kdy se nacházel v těžké psychické krizi. Poté, co se vyrovnal se skutečností, že je poslem božím, začal svá zjevení vykládat rodině, pak blízkým a někdy po r. 613 vystoupil na veřejnosti. Prvními tezemi byly zprávy o všemohoucnosti a dobrotě Boha, který je příčinou nejen stvoření, ale i zániku člověka, po němž bude následovat zmrtvých vstání a soud.

Postupně Muhammadových přínivců přibývalo, až se stali v rámci Mekky významnou skupinou a pro vládnoucí Kurajšovce postupně i opozicí; v diskusích s odpůrci dotvářel Muhammad obraz islámu do téměř konečné podoby. Když jeho vlilv stále sílil, pokusili se s ním Kurajšovci uzavřít kompromis – chtěli po něm, aby do svého náboženství zakomponoval i původní božstva. To Muhammad odmítl a vládnoucí rod vyzval obyvatele Mekky k jeho bojkotu. V té době vyslal Muhammad skupinu svých příznivců pryč z Mekky, aby přestáli nadcházející pronásledování. On sám využil velké podpory vlastní rodiny, která mu poskytla zázemí pro další říření nové víry. Situace se ale vyhrotila v r. 622, kdy další skupina muslimů opustila Mekku, aby vyhledala nové centrum víry. V tomtéž roce byl na Muhammada podniknut pokus o atentát, kterému unikl, ale další ohrožení nehodlal riskovat a tak sám tajně opustil Mekku a 24. září 622 vstoupil do oázy Jathrib. Toto datum je uctívano jako tzv. hidžra, znamená „navázání nových kmenových vztahů“ a je považována za počátek muslimského letopočtu. Na Muhammadovu počest přijal Jathrib jméno Madínat an-Nábí (Město Prorokovo), zkráceně Mandína (Medína). Zde vybudoval Muhammad především pevnou obec věřících, opřenou o stejně pevnou státní správu. Sám pak stanul v čele této muslimské obce (umma), v níž se ale nacházelo také řada nemuslimských obyvatel. V desetiletí po příchodu do Medíny tak byly položeny základy kultu, rodinných vztahů, práva a všeobecných příkazů. Zároveň bylo během 20.-tých let svedeno několik bitev s Mekkou vedenou Kurajšovci, kteří tako střetnutí vesměs prohráli a r. 629 dokonce Muhammad uskutečnil tzv.

umru (malou pouť) do Mekky ke svatyni Ka´ba. Při této příležitosti přestoupilo několik předáků Kurajšovců k islámu, další pak následujícího roku.

Poslední měsíce svého života strávil Muhammad v Medíně, kde se věnoval hlavně uzákonění podoby obřadů, včetně všech praktik vykonávaných při pouti do Mekky. Zemřel 6.června 632 a okřídlená kobyla Borák jej odnesla z Chrámové hory v Jeruzalémě do Sedmého nebe, sídla Alláhova.

Muhammad se považoval za Božího posla; slova boha Alláha pouze recitoval. Takto vznikl korán, považovaný muslimy přímo za slovo boží. Proto je také korán platný pouze v arabštině. Korán je rozdělen na 114 různě rozsáhlých kapitol, zvaných súry. Pro účely recitace koránu během postního měsíce ramadánu (9.měsíc muslimského kalendáře), byl Korán rozdělen na 30 přibližně stajných částí. Jednotlivé súry nenásledují za sebou podle svého číselného označení.
Popud k prvnímu sestavení Koránu v písemné podobě byl dán již r. 633, když v jedné bitvě proti falešnému prorokovi padlo mnoho muslimů, kteří znali všechny verše Koránu nazpaměť. Poté následovalo ještě několik redakcí, tj. úprav a vydání Koránu.
Po stylistické stránce je spíše sbírkou rétorických textů (z tohoto důvodu jsou stěžejní texty nejkratšími pasážemi), než básní, a muslimové považují jeho styl za nenapodobitelný a jedinečný. Obsahem Koránu je pak výklad islámu – monoteistického náboženství, podle proroka Muhammada.
Islám vychází nesporně z židovství a křesťanství. Muhammad považoval své poslání za dovršení snah jak starozákonních proroků, tak i Ježíše Krista.

Základem islámu je víra v jediného Boha. Ten je vševědoucí a předurčuje osudy lidí. Ti jsou podrobemi především neúprosnému poslednímu soudu. Zde se budou hájit pouze svou vírou a dobrými skutky. V Koránu jsou na mnoha místech vylíčeny také obě dvě varianty, které ásledují po smrti – peklo nebo ráj. V pekle rostou stromy s hořkými plody a teče zde hnijící voda; ráj je naproti tomu naplněn vínem a mladými dívkami. K základním kultovním předpisům náleží služba Bohu a děkování za všechna jeho dobrodiní. Druhým sloupem pravé víry jsou skutky lásky k bližním. Nejstarší kultovní povinností je modlitba (salát), původně pouze noční. Později byly přidány další; po smrti Muhammada bylo stanoveno 5 motliteb za den. Druhou povinností je almužna (zakát), což v představě muslimů znamená doslova zřeknutí se části svého majetku a je to bráno jako odpustek za hříšnou touhu vlastnit.

Neoddiskutovatelnou povinností muslimů je vyznání víry (v Alláha, v jeho anděly, v Korán, v zánik světa a soudný den). Další základní povinností je půst v měsíci ramadánu (saum), a to od východu do západu slunce. V této souvislosti zakazuje Korán vysloveně požívání zdechlin, krve, vepřového masa a posléze také alkoholu. Poslední základní povinností muslima je vykonání pouti do Mekky (hadždž). Výše uvedené povinnosti jsou sice chápány individualisticky (je jim podroben jeden každý věřící), ale jinak je islám zcela sociálním náboženstvím. Etika islámu je především praktickou morálkou, Korán také představuje na prvním místě soubor pravidel vzájemného chování a jednání. Jeho základem je především víra v Boha, úcta k rodičům, nezabíjení dětí, zákaz cizoložství, poctivost, dodržování smluv, upřímnost, ohleduplnost, velkorysost a pokora. Za přestoupení těchto pravidel nejsou předepsány téměř žádné pozemské tresty, pouze Bůh rozhodne při posledním soudu o dalším osudu člověka. Výjimku tvoří stanovení trestu pro zloděje – useknutí ruky a potrestání cizoložníků – 100 ran bičem.

Ukázky textů z Koránu (podle Hrbkova překladu Koránu, Praha 1972):

/XXI/
Súra 107
Podpora

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

1 Co soudíš o tom, jenž nazývá náboženství lží ?
2 To je ten, jenž sirotka odhání
3 A k nakrmení chudáka nepobízí.

4 Běda těm, kdož při modlení
5 o modlitbu svou se nestarají,
6 kteří chtějí být jen viděni
7 a dávat podporu odmítají.
(str. 124)

Komentář: tyto verše poukazují na hlavní zásadu islámu – dobročinnost.



/III/
Súra 74
Rouchem přikrytý

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného


pouze verše 41/38 až 49/48. 41/38 Každá duše je ručitelkou toho, co si sama vysloužila
41/39 kromě lidí po pravici,
42/40 kteří v zahradách vzájemně se budou ptát
42/41 na hříšníky:
43/42 „Co přivedlo vás do Saqaru ?“
44/43 I odvětí: „Nebyli jsme mezi modlitbu konajícími
45/44 ani mezi nuzné krmícími,
46/45 ale tlachali jsme mezi tlachajícími
47/46 a den soudný jsme za lež prohlásili,
48/47 až na nás přišla tato jistota !“
49/48 A nebude jim nic platná přímluva přímluvců !

(str. 110 - 112),


Komentář: saqar je jedno z označení pekla, kam se dostane každý, kdo se nestará o svoji duši, tj. neplní zásady. Viz další úryvek.

/LXV/
Súra 17
Noční cesta

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného


Verše 24/23 až 41/39

24/23 Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj !“ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým !
25/24 Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: „Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý !“
26/25 Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní
27/25 On věru ke kajícníkům je odpouštějící.
28/26 A dávej příbuznému po právu, a také chuďasovi a po cestě Boží jdoucímu, však nerozhazuj rozhazováním,
29/27 vždyť marnotratní jsou bratři satanovi a satan byl vůči Pánu svému nevděčný.
30/28 Jestliže se od nich odvrátíš čekaje na milosrdenství Pána svého, ve které doufáš, potěš je alespoň slovem útěšným !
31/29 A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozevírej příliž široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi.
32/30 Pán tvůj otevřenou rukou uštědřuje obživu anebo ji odměřuje, komu chce, neboť On dobře je zpraven o služebnících svých a jasně je zří.
33/31 Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť My jim i vám obživu uštědříme. A jejich zabíjení je hříchem velikým.
34/32 A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta.
35/33 A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo. 36/34 A nepřibližujte se k majetku sirotka, leda způsobem co nejlepším, pokud nedosáhne dospělosti. Dodržujte věrné závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku !
37/35 A buďte spravedlivý v míře, když odměřujete, a važte vahami přímými – to pro vás je lepší i nejlepší co do výsledku.
38/36 A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vďyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly.
39/37 A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku.
40/38 To všechno je špatností u Pána tvého a je mu to odporné.
41/39 A toto je část toho, co vnukl ti Pán tvůj z moudrosti své. A nedávej vedle Boha božstvo jiné, bys nebyl do pekla uvržen, potupen a zatracen. (str. 252 – 262)

Komentář: jedná se o převyprávěný Mohamedův sen (proto „noční cesta“) a Mohamed zde v citované pasaži určuje zásady, jakými by se měli muslimové řídit. Podobnost se zásadami křesťanského Desatera (srv.

Exodus 20, 2 – 17 a Deuteronomium 5, 6 – 21) není vůbec náhodná. Mohamed Kristovo učení znal a nechal se jím částečně inspirovat. V tomto textu jsou obsaženo tzv. dvanáct přikázání islámu a jedná se o takto nejvýstižnější souhrn povinností. K verši 35: trest smrti byl podle islámského práva předepsán za odpadlictví, cizoložství a vraždu. Za nejbližšího člověka je označen ten, který je oprávněn vykonat krevní mstu. /XCVIII/
Súra 4
Ženy

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

…
2 Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům… berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři; avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu nebo ty, jimiž vládnou pravice vaše. A tak se nejlépe vyhnete odchýlení.
…
4/5 A nedávejte nerozumným jmění své, jež Bůh pro vás učinil podstatou obživy, ale dávejte jim z něho na jejich výživu a odívání a mluvte s nimi slovo vlídné.
…
27/23 A jsou vám zakázány jako manželky vaše matky, vaše dcery, vaše sestry, vaše tety z otcovy i matčiny strany, vaše neteře z bratrovy i sestřiny strany, vaše kojné a vaše soukojenky a matky vašich žen a vaše nevlastní dcery, jež jsou ve vaší péči a jež se narodily z žen, k nimž jste již vešli – však jestliže jste k nim nevešli, není to pro vás hříchem – a manželky vašich synů, narozených z vašeho ledví, a dále dvě sestry současně,, leda že se to stalo již v minulosti. A Bůh je věru odpouštějící, slitovný.
…
128/129 Nikdy vám nebude možno, abyste byli spravedliví mezi ženami, i kdybyste si to přáli. Neprojevujte však jedné z nich úplnou náklonnost a nenechávejte jinou jakoby visící ve vzduchu ! Dosáhnete-li dohody a budete-li bohabojní – vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (str. 521 – 542)


Komentář: jedná se o pravidla manželského soužití, která kladou důraz na slušné zacházení se ženami (té přisuzuje Korán postavení o stupeň nižší než má muž) a dětmi. /LXXXIX/
Súra 2
Kráva

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

…
186/190 A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.
187/191 Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší nežli zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíž mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat.

Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících.
188/192 Jestliže však přestanou, tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný.
189/193 A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.
…

(str. 445 – 480)

Komentář: jedná se o pasáž, v níž se hovoří o tzv. džihádu, který je mylně vykládán jako tzv. svatá válka proti nevěřícím. Ze smyslu textu vysvítá spíše, že se jedná o obranu islámu, nikoliv návod na jeho násilné šíření, popř. může podle jiných výkladů jít o překonávíní vlastních vášní – text nabádá ke slitování a zapovídá konat bezpráví. II. Obraz islámu v průběhu jeho vývoje

Na rozdíl od křesťanství, které se formovalo v rámci Římské říše a to ve střetu s římskou kulturou (a přispělo také k jejímu zániku), je spojen se vznikem islámu vznik muslimského státu. Tento předvedl již v 7.století ohromující expanzi na východ, sever a na západ, do Indie, Persie a severní Afriky. Islámská kultura se zanedlouho setkala také s kulturou křesťanskou (v průběhu 8.století dobyli Arabové severní afriku a vstoupili na Pyrenejský poloostrov) a bylo nutno přiznat, že byla nesporně na vyšší úrovni co do uměleckého vyjádření, tak i vědění a celkového životního stylu. Arabské kultuře vděčíme především za zprostředkování antické vzdělanosti.

Jinak ale byl islám a s ním i celá muslimská civilizace považována v Evropě za hrozbu. Lze to připsat především šířením z větší části nepravdivých pověstí o muslimských praktikách a vnucování víry v Alláha porobeným národům. V Koránu se naproti tomu jasně říká: „Nebudiž žádného donucování v náboženství.“ Nicméně pod výše uvedenými dojmy s islámem a jeho nositeli Evropané po celá středověk vytrvale bojovali. Jen co se podařilo oprostit Pyrenejský poloostrov z arabské nadvlády (tzv. reconquista, zakončená r. 1492), objevil se tentýž problém na Balkáně: r.1389 – bitva na Kosovském poli, kde Turci zlomili odpor srbské šlechty, jenž hodlala zastavit jejich pronikání na sever. Osmanská říše pak za necelých 300 let oblehla dokonce Vídeň (r. 1683, velitelem oblehatelů byl velkovezír Kara Mustafa), ale následující období 18. a hlavně 19. století znamená pro turecké muslimy zřetelný úpadek a původní strach Evropanů vystřídal posměch. Ve druhé polovině ztrácel tzv. nemocný muž na Bosporu (jak se turecké říši přezdívalo) svou sílu, r. 1914 byl vehnán do 1.sv.

války, kterou pochopitelně prohrál a musel se vzdát více než 4/5 svého rozsáhlého území.
Na jeho bývalých územích, především na východním pobřeží Středomoří, se již od konce 19. století hlásili o svá práva arabové a další národy, mezi nimi také Židé. Jejich postupným přistěhovalectvím, v duchu tzv. sionismu, na území Palestiny bylo zaděláno na jeden z největších konfliktů 20.století. Během něho islám nabral znovu sílu a zvláště v nábožensko-etnických válkách na Blízkém východě po 2.sv. válce, prosazoval stále víc své zájmy, takže je na konci 20.století vnímám opět jako jistá hrozba pro evropskou, potažmo evroamerickou civilizaci.

Je to dáno na prvním místě odlišnou státním strukturou a tradicí, která vychází sice z podobných kořenů (židovství a křesťanství), ale jinak pohlíží na lidský život zcela odlišně. Týká se to především evropskému chápání tzv. lidských práv a právě podoby státu. Zatímco každý muslimský stát je vlastně státem náboženským (náboženství zde určuje každodenní život občana), evropská tradice zná tzv. sekularizaci, tedy jakési zesvětštění společenského života. V muslimském světě také nikdy neproběhlo něco jako reformace; stejně tak zde není hierarchický systém církve, jak ho známe na Západě. A právě odpor muslimů ke zmíněné sekularizaci tvoří nejpodstatnější zdroj odporu vůdči celé tzv. západní civilizaci.

V r. 1993 publikoval profesor harvardské university Samuel P. Huntington stať „Střet civilizací ?“, která se stala nejdiskutovanějším příspěvkem geopolitiky posledního desetiletí. Vyjádřil se v ní v tom smyslu, že celý svět je možné rozdělit na přibližně 8 civilizačních okruhů: západní, latinskoamerický, východní pravoslavný, africký, čínský, japonský, hinduistický a právě islámský. A tyto okruhy právě (po skončení studené války) vstupují do všestranného konfliktu. Zvláště si všímá civilizačního okruhu islámského, o němž dokonce tvrdí, že „má krvavé hranice“. Na podporu tohoto tvrzení také uvádí řadu příkladů konfliktů.
Podle mínění Huntingtonových kritiků nelze vést debatu o současných problémech takovýmto způsobem, tedy pouze na základě vnějšího projevu omezené skupiny muslimů, bez přihlédnutí k tomu, jak je víra vnímána většinovou společností. Jinými slovy, nelze dost dobře udělat rovnítko mezi náboženství a terorismus, který vyvěrá nikoliv z náboženství, ale z agresivity, vyvolané určitým politicko-sociálním hnutím a konstelací.



III. Současný islámský svět

Události ve Spojených státech z letošního 11.9. nasměrovaly v souvislosti s pátráním po pachatelích, pozornost znovu naplno na islámský svět.

A zde se před námi otevírá řada problémů a jevů, které namnoze neumíme ani správně pojmenovat, natož abychom jim alespoň z části porozumněli. Na prvním místě je to především viditelný střet uvnitř vlasního islámského světa. Ten se totiž vykazuje etnickou, kulturní i náboženskou různorodostí, zahrnující do sebe také nejrůznější konflikty: arabsko-turecké, turecko-íránské, arabsko-íránské atp. a rovněž i konflikty uvnitř jednotlivých muslimských států. Jako příklad zde nejlépe slouží situace v Afghánistánu.
Tento stát je již více jak 20 let v neustálé občanské válce, která začala krátce před příchodem sovětských okupačních vojsk na sklonku r. 1979. Během následujích 10-ti let se vytvořila početná síť partizánských skupin, které pokračovaly po odchodu sovětských vojsk v únoru 1989 v boji proti vládním vojskům prezidenta Nadžíbulláha. R. 1992 dobyly sice hlavní město Kábul, ale vojenští velitelé se vzájemně nemohli dohodnout na způsobu vlády a tak válka pokračovala mezi novým prezidentem Rábbáním a premiérem Hekmatjárem. Do jejich konfliktu v r. 1995 zasáhla nová organizace – Tálibán, zprvu studentský spolek, který vcelku nenápadně přebíral správu nad jihem Afghánistánu. Když bylo obsazeno správní středisko Kandahár, vyšlo najevo, že Tálibán byl založen v sousedním Pákistánu tajnými službami. Pákistán také následně uznal vládu Tálibánu nad většinou území Afghánistánu, když r. 1996 padl Kábul a prezident Rábbání byl vyhnán ze svého úřadu. V současné době na severu země (v tzv. Pánšírském údolí) působí armáda protitálibánské opozice, podporovaná Ruskem a Íránem, což vyvolává jejich konflikty s Pákistánem.
Shrnuto a podtrženo – po 23 letech války nefunguje v Afghánistánu infrastruktura, školství, zdravotní péče, doprava, telefonické spojení je možné pouze přes satelit a veškerá moc je v rukou místních vládců, kteří jsou za úplatu schopni čehokoliv.
Navíc v souvislosti s posledními událostmi vysvitlo na povrch, že Tálibán byl ve spojení, či přímo pdporoval mezinárodně hledaného teroristu Usámu bin Ládina a jeho organizaci al-Kajda, které poskytl na území Afghánistánu prostory pro výcvikové tábory. Na ně se také soustředila první fáze odvetného útoku USA, které započaly v podvečer 7.10. Právě v souvislosti se jménem Usámy bin Ládina je zmiňován další problém a to tzv. džihád. Nesprávně je vykládán jako tzv. svatá válka. Podle Koránu se jedná o v doslovném překladu „úsilí na cestě boží“ a nepatří k základním 5-ti sloupům islámu, neboť se jedná o záležitost kolektivní, nikoliv individuální. Viz. výše citace z Koránu.

Je nepochybné, že se islám obává ztráty své identity v neustálém střetávání se západním světem. Muslimové jsou ochotni převzít pouze nekteré vymoženosti – zčásti konzumní způsob života a především pak techniku, ale to je asi tak všechno. Nelze od nich čekat, že by se vzdali svého pojetí osudu a především svého fatalismu. Pokud se tedy na závěr tohoto exposé vrátíme k tezím profesora Huntingtona, lze nastávající problém vyjádřit tak, že pokud dojde (či již dochází) ke skutečnému střetu civilizací, pak se tak neděje po jejich zřetelných vnějších hranicích, ale napříč jejich územími s přihlédnutím ke všem vnitřním konfliktům a jevům. LITERATURA

Ivan Hrbek: Korán, ODEON, Praha 1972.
21.století a střet civilizací, in Reflex 39/2001, str. 46 – 50.
Islám a Korán, in Reflex 40/2001, str. 84 – 87.