ISLÁM – k historii a aktuálním otázkám náboženství

I. Vznik a původ islámu – prostředí a společnost

Islám vznikl v první třetině 7.století n.l. na území Arabského poloostrova. Tento se nachází na rozmezí Afriky a Ásie; většinu jeho povrchu tvoří pouště a polopouště, pouze při jižním pobřeží (území dnešního Jemenu) se nacházejí díky působení monzunů oblasti úrodné půdy. Jinak se jedná o poměrně nehostinný kout s prudkými výkyvy klimatu: k ránu časté mrazíky, přes den prudký žár. Děště je pomálu, většina oblastí je odkázána na studně a prameny.

V předislámské době tvořili základ arabské společnosti především kočovníci – pastevci velbloudů, koz a ovcí. Po většinu roku se pohybovali v malých skupinkách, ale na zimu se sdružovali. Nebezpečí nájezdníků se odraziilo ve vybudování silnějších kmenových organizací, v čele s voleným vůdcem (sajjid). V rámci kmenů bylo zachováváno mnoho pravidel, nutných k přežití rodů. Na prvním místě stála vzájemná soudržnost – nikdo nepřežil osamoceně. Tato soudržnost ale začasté vedla k dodržování krevní msty za loupež či zabití příslučníkem cizího kmene. Uvnitř kmene také exitovala naprostá rovnost všech svobodných mužů; nadevše se ctily spojenecké smlouvy a závazky. I když existovalo mnoho kmenů, často vůdči sobě v nepřátelství, většina Arabů pociťovala vzájemnou sounáležitost, podpořenou používáním společného arabského jazyka (rozdíly v dialektech byly snadno překonatelné).

Kromě pastevců se v Arábii rozvinula vrstva obchodníků, kteří křižovali se svými karavanami poušť. Jejich centry se stala města při západním pobřeží. Mezi nejvýznamnější patřila Mekka a Medina, ovládané rodem Kurajšovců. V čele těchto městských států stála rada starších (malá´ ), která usilovala především o dodržování pořádku a rozvoj obchodu, na němž byla tato centra závislá. Právě díky obchodnímu spojení, absorbovala řadu vlivů, např. křesťanství či židovství, Mekkou prošla také řada národů Blízkého Východu.

Předislámské náboženské představy se zaměřovaly na řadu speciálních božstev; v centru víry byla úcta k trojici astrálních božstev Mesíce, Slunce a Venuše. Náboženské obřady byly chápána jako součást života a nebyl jim přikládán větší význam. Rovněž nejrůznější tabu byla dodržována spíše ze zvyku než z přesvědčení. Silnější byla patrně jen víra v džiny a démony. Tito mohli vstupovat do lidí a zbavovat je rozumu, ale naopak jim i pomáhat k dosažení vyjímečných schopností.