Nyní záleželo na formě syntézy.
Nedořešenou zůstává dále otázka Augustinova místa v dějinách. Historicky patří na přelom 4. a 5.století po Kristu. V této době bylo již rozhodnuto o novém světě, záleželo nyní na tom jaký bude. Augustinus vychází tematicky z antického odkazu, ale jeho styl uvažování je již středověký - filosofie je pro augustina bohoslovím a jejím východiskem je rozbor stávů vlastního vědomí, tedy pohroužení se do sebe sama. Augustin v této souvislosti hovoří o sobě samém "Augustinus ipse cum Augustinus". Přitom k filosofii ho přivedla nepochybně četba Ciceronova Hortensia: "Štěstí neleží v nepravých dobrech, jako je např. bohatství, ale v asketickém životě, jímž je filosofie, láska k moudrosti."
Můžeme se přiklonit k mínění doc. Milana Machovce a nazvat Augustinovu dobu "dialogem dneška a tisíciletí". Právě na přelomu 4. a 5. století se rozhodovalo o tváři budoucnosti. Mimo jiné i na prvních církevních koncilech, v boji s heretiky, na nichž má sv. Augustin svůj lví podíl. Nechť je toto obsahem následujícího.

Augustin a církev (boj s heretiky,učení o milosti,dílo)
Augustin je často nazýván nejvěrnějším ze synů církve. A právem, neboť se o ni významně zasloužil. Právě on se totiž významně angažoval v potírání manichejistů, donatistů a pelagianistů.
Augustin, vědom si své dřívější náklonnosti k manichejistům, se snažil o co největší možnou toleranci. Ale v případě "hnutí" donatistů, které se snažilo o rozvrat celé severoafrické církve, již nemohl pouze přihlížet.
Donatisté popírali církev jakožto objektivně působící ústav milosti a spásy (tím u Augustina tnuli do živého) a kladli důraz na náboženský subjektivismus a rigorismus.
Celý spor, který řešil Augustin, začal o dobrých sto let dříve. V roce 311 v Kartágu se konsekreator biskupa Caeciliana dopustil hříchu a to, že vydal Písmo do rukou pohanů. A Caecilianovi protivníci se snažili prosadit myšlenku, že svěcení, které provedl hříšný biskup, je neplatné. Toto bylo ovšem odmítnuto na synodě v Arelatě v roce 314. Po několika pokusech o vzdor, byli donatisté (podle biskupa Donata) vykázáni do vyhnanství. Donatisté měli vlastní organizaci a hierarchii, považovali se za "čistčí", zbožnější a hlavně svaté. Pohrdali katolíky, pořádali tzv. druhé křty a svěcení a šířili nenávist. Stejně se choval i Augustinův donatistický protibiskup v Hipponu. Za žádnou cenu nehodlal konstruktivně diskutovat, ač ho o to Augustin mnohokrát žádal.
Navíc se tito náboženští blouznivci začali potulovat po kraji a stali se všeobecnou hrozbou.