Došlo na boření katolických kostelů, týrání "nevěřících" atd. Toto bylo potlačeno až díky vpádu Vandalů v roce 430.
Roku 411 se v Kartágu konala náboženská rozprava, na kterou se podařilo dostat 279 donatistických zástupců. Proti nim stálo 286 katolických biskupů. Tito se snažili o kompromis, ale to se setkalo s otevřeným pohrdáním. Proto se nakonec Augustin rozhodl pro násilný postup proti donatistům.
A zde došlo k politováníhodnému omylu. Augustin použil jako argument k podepření svého rozhodnutí Lukášova evangelia, části 14,23. Podobenství o hostině. Kristovu výzvu "compelle intrare" tedy "přinuť je (lidi na cestách a u plotů) ať přijdou" (myšleno "do domu na hostinu") pochopil Augustin jako možnost přinutit někoho podrobit se církvi svaté, pravé. Tímto byl dán nevědomky precedens k pronásledování kacířů.
Zajímavé je, že stejným citátem se hájí i Kalvín, když obhajuje své vlastní pronásledování kacířů. Sám "kacíř", obhajuje "kacíře", "jiné" "kacíře" pronásleduje. Notum est proverbium: Lupus custor ovium.
Přesto Augustin nikdy neschvaloval trest smrti. Co to ale bylo platné těm, na něž dopadlo rameno světské spravedlnosti.
Nicméně Augustinova nešťastná argumentace se stala základem pro tzv. soteriologický dogmat. Ten vychází ze dvou myšlenek:
1) Církev katolická je jedno tělo a hlavou je Kristus-vykupitel. Kdo se chce odtrhnout, odtrhává se tím i od spásy (nosná Augustinova myšlenka) a je nutno ho přivést zpět do lůna církve stůj co stůj = konec individualismu.
2) Týká se křtů. Nezáleží na tom, kdo konkrétně křtí nebo světí, neboť vždy tak činí vlastně sám Kristus a nelze tedy také nikoho křtít či světit podruhé, jak to činili donatisté.
Ještě vyčerpávající boj však svedl Augustin s pelagianismem. Počátkem 5.století se v Římě objevil mnich Pelagios, který si získal značný počet stoupenců. Tito popírali nadpřirozenost prvního člověka Adama, nadpřirozenost dědičného hříchu (brán jako pouze Adamův hřích) a Kristova vykupitelství (ten je pro pelagianisty pouze učitelem a vzorem). A navíc tvrdili, že veškeré mravní jednání je otázka vůle.
Roku 416 bylo toto učení odsouzeno na synodě v Kartágu a roku 417 to bylo potvrzeno papežem Inocentem I.
Augustinus napsal proti pelagianismu 10 traktátů, v nichž doplnil svou teorii milosti a současně objasnil učení o dědičném hříchu a o predestinaci.
Nauka o milosti je všeobecně známa a proto jen stručně. Vše se děje jen milostí, milost je to nejvyšší ze všeho, bůh je milostí.