A některé z nich jsou zároveň příklady nepochopení sv.Augustina.
Předně je třeba říci, že Augustin nechtěl a také nemohl vytvořit žádný naprosto ucelený systém filosofie. Přesto je tzv. augustinismus považován za jednu ze dvou hlavních linií vývoje křesťanského vyznání. Současně je Augustin považován za jednoho z tvůrců katolicismu a za "otce Západu". Společně s ním se na tomto podíleli sv.Řehoř a sv.Benedikt z Nursie. Oba dva na Augustina do jisté míry navazovali, ale již u Řehoře se objevují některé nesrovnalosti s původním "augistinismem".
Sv.Řehoř nejprve posvětil Augustinův odkaz, ale poté ho rozdrobil na nepatrné části - místo jedné velké víry, o niž usiloval Augustin, tisíce zbožných úkonů, místo jednoho velkého dědičného hříchu tisíce drobných hříchů. Došlo tedy k částečnému zjednodušení hloubky Augustinovy nauky.
Sv.Benedikt naložil s Augustinovým odkazem vlastně podobně. Mnišství, život v klášteře, do té doby charakteristický pro východní náboženství, byl v podstatě únikem ze světa, který je špatný a nelze tedy věřit v jeho nápravu. Což příliš nekoresponduje s původním biblickým odkazem. Ale mnišství je třeba brát jako projev nespokojenosti se světem, který se smířil s tímto přístupem k sobě samému.Jde tedy o snahu uchovat původní přesvědčení,snahu jít do nitra sebe samého, tak jako sv.Augustin.A právě niternost je nejvýraznějším projevem přítomnosti myšlenek augustinismu v benediktinském řádu, spolu se snahou o prožitek. Díky tomu byla také uchována jistá mystika Augustinova učení.
Kromě benediktinsví lze augustinismus hledat např. ve františkánství, v mystice Bernarda z Clairvaux, Mistra Eckharta, Susa a dalších. A byla to právě jistá tajemnost Augustinovy nauky, která patrně nejvíce přitahovala myslitele raného a počátku vrcholného středověku. V tomto směru byl Augustinem hluboce ovlivněn i Anselm z Canterbury, který je považován za otce scholastiky. Anselm je někde na půli cesty mezi Augustinem a Akvinským. Velice si Augustina vážil, ve svém díle se odvolává téměř výlučně na něj. Patrně nejzřetelnější je to u Anselmově pojetí Boha, kterého vidí shodně s Augustinem jako pána a vládce, panovníka. Také smysl člověka, který byl stvořen proto, aby "doplnil" padlé anděle, kteří tvoří tzv.horní obec, tedy stát, se objevuje již u Augustina. A i když se Anselm snaží o co nejracionálnější přístup, předci zde silně vystupuje citovost a prožitek.
Právě to, co je potíráno patrně největším církevním myslitelem období vrcholného středověku Tomášem Akvinským. Ten byl, podobně jako jeho učitel Albert Veliký, velkým znalcem Augustinova díla.