Augustinus Aurelius v stredovekej filozofii

Augustinus Aurelius ve středověké filosofii

Sv. Augustin - ztroskotání křesťanství i antiky
Těmito slovy hodnotí Augustina spisovatel a filosof Egon Bondy (vl. jménem Zbyněk Fišer,PhDr.).A zdá se to být skutečně tak.Augustinus byl člověkem velice citově založeným a prožíval rozporuplnou dobu,která se nemohla na člověku jeho ražení neobrazit. Je autorem díla neobvyklého rozsahu,po dlouhou dobu byl také patrně největší církevní autoritou. Z jeho díla a odkazu pak čerpali mnozí. A kolik jich bylo. A přitom tak rozporných názorů. Časem se z jeho nauky mnohé vytratilo, bylo přehodnoceno,pošpiněno či zatraceno.
To je ale osud snad všech velkých myslitelů. Většinou jsou nepochopeni, dochází ke zjednodušování.Stejně tak i Augustin. Jeho názory nakonec nesplynuly úplně s dějinami křesťanství. Možná proto, že byly často nad možnosti chápání obyčejného člověka. A na něm pozdější vývoj stál. Tato masovost křesťanství, posvěcená odkazem sv. Řehoře, tento vývoj pořádně zatřásl základy Augustinovy nauky.
Navíc tato staví na citovosti a prožitku a je tedy v příkrém rozporu s později přijímaným tomismem, podepřeným rozumem, racionálním uvažováním a logickými postupy,ježto mají blíže k "zvědečtění" teologie, ale na druhé straně jim chybí právě Augustinova citovost.
Z toho všeho plynou rozporuplná hodnocení tohoto církevního učitele. Podobně jako byl jeho život, jeho učení, jakým byl on sám. A ostatně i doba, v níž žil. Moře vrhlo jeho archu na břehy středověku. A tento si ji vzal. Ač potrhanou, plnou tajemna a pochyb. Vzal si ji a učinil z ní vlajkovou loď své svaté flotily. Plula, ale stíhána bouřemi. Její lodi se potápěly. Jakoby nakonec zbyla z Augustina jen ta tajuplná síla, ženoucí svět dopředu. Ten věčný pocit nekonečnosti, tušení možnosti...

Život sv. Augustina
Nebudu se zde podrobněji šířit o známých věcech. Nicméně pro další výklad je nezbytné zdůraznit některé významné a u Augustina přelomové kapitoly jeho života.
Pocházel z Thagasty v Numidii (nar. 13.11.354), jeho matka Monika byla křesťanka. Studoval v Kartágu a v Římě. V letech 373 až 382 se hlásil k manicheismu. Tento postoj překonal četbou novoplatoniků a také díky kázání biskupa Ambrozia. To ho přivedlo ke studiu bible, při němž zažil vnitřní obrácení. V noci ze 24. na 25. dubna 387 se dal pokřtít společně se svým nemanželským synem. Roku 391 odchází zpět do rodné Thagasty a stává se presbyterem.

A od roku 396 až do své smrti v roce 430 působil jako biskup ve městě Hipponu. Pochován je v Lombardské Pavii, v kostele Ciel d°Oro.
Jak již bylo řečeno, jeho filosofie (pokud lze jeho učení takto nazvat) vychází z osobního, velmi citového prožitku. Šlo mu především o porozumění Ježíšově zvěsti a obnovu jejího smyslu a hlavně životnosti. Na člověka hleděl jako na vrchol stvoření, v církvi viděl nabytí jistoty spasení. Známý je také jeho princip dvou světů - božího a zemského.
Podívejme se nyní na některé skutečnosti, které se staly mimochodem základem pro rozdílná chápání. Jedná se především o Augustinovo místo v dějinách, dále jeho spory s heretiky, při nichž formuloval nešťastný precedens k pronásledování "kacířů", a další Augustinův ohlas ve středověké filosofii.

Dvojí svět
Pokud chceme hodnotit sv. Augustina, musíme tak učinit s přihlédnutím k době, v níž se střetávaly myšlenky a národy dvou rozdílných epoch. Není známo přesné datum konce starověku a počátku středověku, ale ať se tak stalo roku 476 nebo jindy, je nepochybné,že antika Řecka a Říma měla co do způsobů myšlení zásadní vliv na formování raného středověku. A pochopitelně nesmíme zapomenout na ohlas tradic v umění, právu, morálce a samozřejmě i filosofii dob pozdějších.
Ale pro rané období mělo zásadní význam první století po Kristu. Zde se objevuje nový duch klasických škol. To je skutečná křižovatka názorů a vyznání. Vše má možnost se poměřit se vším - magie, mystika, astrologie, judaismus, křesťanství, císařství, apoštolové......labyrint světa. Světa, jenž je odsouzen k rozpadu na mnohoříši. Mnohoříši, kterou je potřeba spojit alespoň vírou. Vírou, jenž bude spojovat národy.
A ze všech vykupitelských náboženství se nejvýrazněji prosadilo právě křesťanství a to především díky své výborné organizovanosti a všeobecné přístupnosti.
Existuje názor, že středověk je záležitostí barbarů, tj.národů, jenž pronikaly do římského impéria převážně ze severu. Tam se také přesunula raně středověká centra politiky, vzdělanosti a náboženství. Dobyvatelé si postupně osvojovali antickou tradici i učení tzv. prvních církevních otců. A to, co bylo objeveno, bylo nutno uspořádat k použití v další významné době - v období scholastiky.
Takto široce je nutno chápat Augustinovu dobu. Není to jeden lidský život, ani století.Mnohem více. A Augustin jakoby stál ve středu toho proudu. Podstatné a základní již bylo vykonáno před ním - byla provedena syntéza antiky a křesťanství.

Nyní záleželo na formě syntézy.
Nedořešenou zůstává dále otázka Augustinova místa v dějinách. Historicky patří na přelom 4. a 5.století po Kristu. V této době bylo již rozhodnuto o novém světě, záleželo nyní na tom jaký bude. Augustinus vychází tematicky z antického odkazu, ale jeho styl uvažování je již středověký - filosofie je pro augustina bohoslovím a jejím východiskem je rozbor stávů vlastního vědomí, tedy pohroužení se do sebe sama. Augustin v této souvislosti hovoří o sobě samém "Augustinus ipse cum Augustinus". Přitom k filosofii ho přivedla nepochybně četba Ciceronova Hortensia: "Štěstí neleží v nepravých dobrech, jako je např. bohatství, ale v asketickém životě, jímž je filosofie, láska k moudrosti."
Můžeme se přiklonit k mínění doc. Milana Machovce a nazvat Augustinovu dobu "dialogem dneška a tisíciletí". Právě na přelomu 4. a 5. století se rozhodovalo o tváři budoucnosti. Mimo jiné i na prvních církevních koncilech, v boji s heretiky, na nichž má sv. Augustin svůj lví podíl. Nechť je toto obsahem následujícího.

Augustin a církev (boj s heretiky,učení o milosti,dílo)
Augustin je často nazýván nejvěrnějším ze synů církve. A právem, neboť se o ni významně zasloužil. Právě on se totiž významně angažoval v potírání manichejistů, donatistů a pelagianistů.
Augustin, vědom si své dřívější náklonnosti k manichejistům, se snažil o co největší možnou toleranci. Ale v případě "hnutí" donatistů, které se snažilo o rozvrat celé severoafrické církve, již nemohl pouze přihlížet.
Donatisté popírali církev jakožto objektivně působící ústav milosti a spásy (tím u Augustina tnuli do živého) a kladli důraz na náboženský subjektivismus a rigorismus.
Celý spor, který řešil Augustin, začal o dobrých sto let dříve. V roce 311 v Kartágu se konsekreator biskupa Caeciliana dopustil hříchu a to, že vydal Písmo do rukou pohanů. A Caecilianovi protivníci se snažili prosadit myšlenku, že svěcení, které provedl hříšný biskup, je neplatné. Toto bylo ovšem odmítnuto na synodě v Arelatě v roce 314. Po několika pokusech o vzdor, byli donatisté (podle biskupa Donata) vykázáni do vyhnanství. Donatisté měli vlastní organizaci a hierarchii, považovali se za "čistčí", zbožnější a hlavně svaté. Pohrdali katolíky, pořádali tzv. druhé křty a svěcení a šířili nenávist. Stejně se choval i Augustinův donatistický protibiskup v Hipponu. Za žádnou cenu nehodlal konstruktivně diskutovat, ač ho o to Augustin mnohokrát žádal.
Navíc se tito náboženští blouznivci začali potulovat po kraji a stali se všeobecnou hrozbou.

Došlo na boření katolických kostelů, týrání "nevěřících" atd. Toto bylo potlačeno až díky vpádu Vandalů v roce 430.
Roku 411 se v Kartágu konala náboženská rozprava, na kterou se podařilo dostat 279 donatistických zástupců. Proti nim stálo 286 katolických biskupů. Tito se snažili o kompromis, ale to se setkalo s otevřeným pohrdáním. Proto se nakonec Augustin rozhodl pro násilný postup proti donatistům.
A zde došlo k politováníhodnému omylu. Augustin použil jako argument k podepření svého rozhodnutí Lukášova evangelia, části 14,23. Podobenství o hostině. Kristovu výzvu "compelle intrare" tedy "přinuť je (lidi na cestách a u plotů) ať přijdou" (myšleno "do domu na hostinu") pochopil Augustin jako možnost přinutit někoho podrobit se církvi svaté, pravé. Tímto byl dán nevědomky precedens k pronásledování kacířů.
Zajímavé je, že stejným citátem se hájí i Kalvín, když obhajuje své vlastní pronásledování kacířů. Sám "kacíř", obhajuje "kacíře", "jiné" "kacíře" pronásleduje. Notum est proverbium: Lupus custor ovium.
Přesto Augustin nikdy neschvaloval trest smrti. Co to ale bylo platné těm, na něž dopadlo rameno světské spravedlnosti.
Nicméně Augustinova nešťastná argumentace se stala základem pro tzv. soteriologický dogmat. Ten vychází ze dvou myšlenek:
1) Církev katolická je jedno tělo a hlavou je Kristus-vykupitel. Kdo se chce odtrhnout, odtrhává se tím i od spásy (nosná Augustinova myšlenka) a je nutno ho přivést zpět do lůna církve stůj co stůj = konec individualismu.
2) Týká se křtů. Nezáleží na tom, kdo konkrétně křtí nebo světí, neboť vždy tak činí vlastně sám Kristus a nelze tedy také nikoho křtít či světit podruhé, jak to činili donatisté.
Ještě vyčerpávající boj však svedl Augustin s pelagianismem. Počátkem 5.století se v Římě objevil mnich Pelagios, který si získal značný počet stoupenců. Tito popírali nadpřirozenost prvního člověka Adama, nadpřirozenost dědičného hříchu (brán jako pouze Adamův hřích) a Kristova vykupitelství (ten je pro pelagianisty pouze učitelem a vzorem). A navíc tvrdili, že veškeré mravní jednání je otázka vůle.
Roku 416 bylo toto učení odsouzeno na synodě v Kartágu a roku 417 to bylo potvrzeno papežem Inocentem I.
Augustinus napsal proti pelagianismu 10 traktátů, v nichž doplnil svou teorii milosti a současně objasnil učení o dědičném hříchu a o predestinaci.
Nauka o milosti je všeobecně známa a proto jen stručně. Vše se děje jen milostí, milost je to nejvyšší ze všeho, bůh je milostí.

Tato částečná bezbřehost je ohraničena učením o predestinaci a o dědičném hříchu.
Pro to má Augustin 2 základní východiska:
1) Dědičný hřích je všeobecný. Odpouští se křtem. Kdo není pokřtěn, nemůže být spasen.
2) Lidé podléhají bezpodmínečné predestinaci. Někdo je jiný není určen ke spáse. Vychází z vlastního pozorování "svých" věřících, kdy si všiml, že některá nemluvňata zemřela ještě před křtem a nemohla být tedy spasena. Přitom nemohla spáchat žádný osobní hřích.
Nyní bylo možno doplnit teorii o milosti:
1) Boží vůle spasit lidi je partikulární, ne všeobecná.
2) Ten, kdo je vyvolen, je veden celý život ke spasení.
3) Pro toho, kdo vyvolen není, to není nespravedlivé, neboť je zatížen dědičným hříchem. Proč právě ten a jiný ne je pro Augustina a všechny lidi "nevystihnutelným" tajemstvím.
Není divu, že se zde setkal Augustin s odporem. Jako argument proti jeho teorii hovoří samo Písmo.V Listu Timoteovi 2,4 se praví, že Bůh má zájem na spáse všech lidí. Augustin brání své tvrzení výkladem tohoto verše, že jsou myšleny národy a vrstvy lidí.
Proti Augustinovi se postavil nejprve africký klášter Hadrumetum (v letech 426 -427), dále pak Jan Cassianus. Ten ve svých Callationes Patrum zdůrazňuje všeobecnost boží milosti a závislost predestinace na Bohem předzvěděných zásluhách. Podobně se vyjadřovali Hilarius z Arelate a Prosper Aquitánský, jinak velcí Augustinovi obdivovatelé.
Na závěr této části malá poznámka k Augustinovu dílu. Jedná se o literární práci nebývalého rozsahu. Knihy, traktáty převážně osobní povahy. Z těchto vynikají zvláště dopisy, jichž se dochovalo na několik stovek. Z nich jasně poznáváme Augustinův zájem o každého, kdo se na něj obrátil s prosbou či otázkou. Vyjadřuje se v nich sice prostě a jasně, ale i to bylo někdy nad možnosti chápání obyčejného člověka. Navíc, když je Augustinovo dílo spíše hromaděním rozporů, než jejich řešením. Zde se pak objevují ony dvojice protikladů: Rozumět či věřit? Lidská svoboda či božská nutnost? Bůh nad světem či v dějinách? atd. Některé rozpory se pak přenášejí dál a mohou (a taky se tak i stalo) způsobit mnoho nesrovnalostí a zla. Z toho však samozřejmě není možné vinit Augustina.

Pokračovatelé a odpůrci
Bylo nutno provést předchozí exposé, aby byl alespoň na příkladu ukázán Augustinův přístup k problémům a způsob argumentace. Vyplývá z toho i Augustinův význam pro církev. V dalším výkladu bych rád poukázal na několik příkladů učení, které byly reakcí na Augustinovu nauku.

A některé z nich jsou zároveň příklady nepochopení sv.Augustina.
Předně je třeba říci, že Augustin nechtěl a také nemohl vytvořit žádný naprosto ucelený systém filosofie. Přesto je tzv. augustinismus považován za jednu ze dvou hlavních linií vývoje křesťanského vyznání. Současně je Augustin považován za jednoho z tvůrců katolicismu a za "otce Západu". Společně s ním se na tomto podíleli sv.Řehoř a sv.Benedikt z Nursie. Oba dva na Augustina do jisté míry navazovali, ale již u Řehoře se objevují některé nesrovnalosti s původním "augistinismem".
Sv.Řehoř nejprve posvětil Augustinův odkaz, ale poté ho rozdrobil na nepatrné části - místo jedné velké víry, o niž usiloval Augustin, tisíce zbožných úkonů, místo jednoho velkého dědičného hříchu tisíce drobných hříchů. Došlo tedy k částečnému zjednodušení hloubky Augustinovy nauky.
Sv.Benedikt naložil s Augustinovým odkazem vlastně podobně. Mnišství, život v klášteře, do té doby charakteristický pro východní náboženství, byl v podstatě únikem ze světa, který je špatný a nelze tedy věřit v jeho nápravu. Což příliš nekoresponduje s původním biblickým odkazem. Ale mnišství je třeba brát jako projev nespokojenosti se světem, který se smířil s tímto přístupem k sobě samému.Jde tedy o snahu uchovat původní přesvědčení,snahu jít do nitra sebe samého, tak jako sv.Augustin.A právě niternost je nejvýraznějším projevem přítomnosti myšlenek augustinismu v benediktinském řádu, spolu se snahou o prožitek. Díky tomu byla také uchována jistá mystika Augustinova učení.
Kromě benediktinsví lze augustinismus hledat např. ve františkánství, v mystice Bernarda z Clairvaux, Mistra Eckharta, Susa a dalších. A byla to právě jistá tajemnost Augustinovy nauky, která patrně nejvíce přitahovala myslitele raného a počátku vrcholného středověku. V tomto směru byl Augustinem hluboce ovlivněn i Anselm z Canterbury, který je považován za otce scholastiky. Anselm je někde na půli cesty mezi Augustinem a Akvinským. Velice si Augustina vážil, ve svém díle se odvolává téměř výlučně na něj. Patrně nejzřetelnější je to u Anselmově pojetí Boha, kterého vidí shodně s Augustinem jako pána a vládce, panovníka. Také smysl člověka, který byl stvořen proto, aby "doplnil" padlé anděle, kteří tvoří tzv.horní obec, tedy stát, se objevuje již u Augustina. A i když se Anselm snaží o co nejracionálnější přístup, předci zde silně vystupuje citovost a prožitek.
Právě to, co je potíráno patrně největším církevním myslitelem období vrcholného středověku Tomášem Akvinským. Ten byl, podobně jako jeho učitel Albert Veliký, velkým znalcem Augustinova díla.

Ale jeho přístup stavěl výhradně na logických postupech uvažování, což znamená odklon od hloubky. Akvinský se snažil srovnat rozum a víru do uzavřenější soustavy, oproti otevřenosti Augustina. Příchodem tomismu ale nastala, možná trochu paradoxně, obnova augustinismu.
Tento se totiž od této chvíle prosazoval jako základ, z něhož čerpala reformace. Jak Jan Viklef, tak i Jan Hus zdůrazňují Augustinovu myšlenku absolutní boží aktivity. Navíc tito dva postavili proti sobě to, co u Augustina stálo vedle sebe - rozdílná pojetí církve. Církve "viditelné", tj.tvořené konkrétními lidmi a církve "neviditelné", tj.pravé, ideální. Přitom viditelná je pravou jen tehdy, když odpovídá církvi ideální. Odtud myšlenka práva na neposlušnost atd. Je to opět projev vítězství augustinismu. Tedy síly, která je schopna posouvat člověka dál a uchovávat v něm, navzdory všední každodennosti, určitý duševní rozměr a mravní odvahu. Je to zároveň boj proti odlidštění dějin, ztráty spoluzodpovědnosti. A takto promlouval sv.Augustin do duší reformátorů, kteří nacházeli v jeho rozporuplném díle, na němž stála z velké části raně středověká církev, oporu pro své argumenty. A podobně jako např. u Anselma by bylo možné vysledovat Augustinův vliv na další myslitele:Rogera Bacona, Dunse Scotta, Martina Luthera, Jana Kalvína, Cornelia Jansena atd.

Augustin,svatý
Sv.Augustin byl bezesporu významnou postavou latinské tradice a již za svého života byl takto oslavován a uznáván. Nebyl jen vynikajícím znalcem bible (v jeho díle bylo napočítáno 13 276 citátů Starého a 29 540 Nového zákona), ale především byl člověkem hluboce citovým, člověkem zaměřeným na ostatní a předci do sebe, člověkem chybujícím, probouzejícím, poctivým.


------------------------








POUŽITÁ LITERATURA

BONDY, E.:Poznámky k dějinám filosofie - 4:Filosofie sklonku antiky a křesťanského středověku,Vokno,Praha 1993
FRANZEN, A.:Malé církevní dějiny,Zvon,Praha 1992
KADLEC, J.:Dějiny katolické církve,UP Olomouc 1993
KŘESŤANSTVÍ A FILOSOFIE.POSTAVY LATINSKÉ TRADICE.Křesťanská
akademie,Praha 1994
MACHOVEC, M.:Svatý Augustin,Orbis,Praha 1967
PIEPER, J.:Scholastika,Vyšehrad,Praha 1993
STORIG, H.J.:Malé dějiny filosofie,Zvon,Praha 1992.