Pohyb, hmota

Na základě své představy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému zdokonalování věcí nebo člověka) dospěl Aristotelés k názoru, že každý pohyb má svůj cíl, tzn. že každá věc spěje k určitému místu. Odtud vyplýval i jeho model světa. Stejně jako ostatní filozofové považoval i on kružnici za dokonalou křivku, která nemá ani počátek, ani konec a nemůže se ani zvětšit ani zmenšit. Pohyb po kružnici zjišťoval u planet, Měsíce, Slunce a hvězd. Rozdělil svět na podměsíční (proměnlivý) a nadměsíční (dokonalý) a zavedl představu přirozených a nucených pohybů těles. Přirozené pohyby příslušely všem pěti základním prvkům, z nichž se skládal svět. V podměsíčním světě se země a voda pohybovaly po přímce dolů ke středu, nejníže byla umístěna země, vzduch a oheň se pohybovaly po přímce od středu vzhůru. Tyto závěry zřejmě plynuly z pozorování důsledků různé hustoty různých látek. Nadměsíční svět - hvězdy - byl tvořen pátým dokonalým prvkem - éterem, jemuž byl určen dokonalý kruhový pohyb. Předměty v podměsíčním světě mohly konat i jiné pohyby než po přímce, v tom případě šlo podle Aristotela o pohyby nucené, při nichž po celou dobu pohybu působila na předmět nějaká síla. Z těchto názorů je zřejmé, že v Aristotelově době se setrvačnost chápala jako výsledek účinku vnějších sil. V souhlasu s tímto pojetím světa Aristotelés tvrdil, že země (dnes planeta Země) ve vesmíru již zaujala své přirozené (nejnižší) místo, že tím dosáhla dokonalosti a skončila svůj pohyb. Považoval ji za střed světa (vesmíru) a přisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvězdy se v jeho modelu pohybovaly rovnoměrně. Jedním z hlavních pojmů Aristotelovy filozofie byl pojem pohybu. Čas byl podle jeho názorů pohybu přiřazen a byl chápán jako negativní prvek, protože v čase se stárne. V principu nebylo možné rozeznat kratší časový interval než ten, ve kterém se odehrál skok z jednoho místa vývoje (pohybu) do druhého. Nebylo třeba, aby prostor existoval samostatně, podle Aristotela stačil pojem místa, umístění a přemístění, prostor byl souhrnem všech míst vyplněných hmotou (srovnej dnes s pojmem fyzikálního pole). Aristoteles zavedl pojem maximální rychlosti: těleso mělo tuto rychlost v případě, když v každém následujícím okamžiku postoupilo na další místo. Existovaly i rychlosti menší, při nichž mohlo těleso v některých místech setrvávat i po několik časových okamžiků.

Podle Aristotelových představ se neměnila prapůvodní podstata věcí, která byla základem jedinečného a nedělitelného bytí - věčně trvajícího světa. Změny a vývoj, které se před jeho očima odehrávaly, byly podle jeho názorů vyvolány působením protikladů (země - voda - vzduch - oheň).