Pilířová síň ústila do svatyně, po obou stranách obklopené mnohými místnostmi a chodbami.
Vzestupná cesta vedla od zádušního chrámu k údolnímu, který je dnes zcela skryt pod pískem. v roce 1908 zde pod vedením G. A. Reisnera pracovala společná expedice Harvardovy univerzity a Bostonského muzea. při těchto výzkumech byly objeveny čtyři slavné triády. Tři z těchto triád jsou v Káhirském muzeu, čtvrtá je v Bostonu.

SFINGA

Slovo „ sfinga“ pochází z egyptského výrazu sešep anch ( žijící podoba ) a označuje sochu zpodobňující božstvo se lvím tělem a lidskou či zvířecí hlavou.
Velká sfinga, jež se v Gíze zvedá z pouště, je jedinečnou památkou v dějinách egyptského sochařství, v němž jsou sfingy typickým prvkem. Arabové jí dali podivné jméno – Abú hól – (otec hrůzy.) Někteří lidé si myslí, že sfinga je dílem velice staré civilizace, která měla bez jakékoli jiné stopy zmizet tisíce let před dobou stavby pyramid.
Sfinga byla postavena na skalním výstupku, který sestává ze tří formací mramorovaného eocenního vápence, který tvoří gízskou plošinu a její hrubý tvar byl pravděpodobně dílem větru ještě předtím, než byla skála upravena lidmi.
Sfinga je asi 50 metrů dlouhá a asi 20 metrů vysoká. Je spodobněním panovníka a spojuje jeho postavu se lví silou.
Během 18. dynastie ( 1550 – 1397 př. n. l. ), tisíc let po její stavbě, přikryl Sfingu pouštní písek. Příběh, zapsaný na velké stéle, stojící mezi předními packami sochy, zaznamenává, jak mladý princ Thumose usnul ve stínu jejího kamenného těla, když si vyjel na lov. Ve snu mu sfinga v podobě lva předpověděla nástup na trůn a prosila jej, aby ji vysvobodil z písku, který ji uvěznil. Když se Thumose skutečně po letech stal faraonem Thumosem IV., vzpomněl si na svůj sen a sfingu nechal opravit. Ačkoli byla sfinga v období Ramesse II. ( kolem roku 1300 př. n. l. ) opětovně vyhrabána , písek nad ní stejně později zvítězil a celou ji zakryl. To vysvětluje, proč se Hérodotos o sfinze vůbec nezmiňuje. Během následujících století provedli dodnes viditelné opravy Markus Aurelius a Septimus Severus v letech 160 a 211.
A pak se znovu prosadil písek. Hlava však zůstala odkryta, což vedlo ke zvýšené pozornosti a zvědavosti tehdejších cestovatelů. Jako například francouzského lékaře Pierra Belona, který roku 1555 zveřejnil knihu, ve které sfingu popisuje jako „ zrůdu vytesanou do skály“. Předtím, v 11. století, vyjádřil svůj zájem o ni arabský historik Al- Makrízí. Napsal, že se v soše nacházela tajná dutina, skrývající pohár Šalamouna, syna Davidova. V roce 1798 vykopali sfingu vědci z Napoleonovy výpravy. Objevili známou stélu Thumose IV. A poprvé sochu vědecky prozkoumali.