Olympijské hry

Historie sportu
Sport je mnohem starší než olympiády, znaly jej už národy s kulturou o staletí, ba tisíciletí předcházející kulturu řeckou: Sumerové, Egypťané, Babylóňané, Číňané. První sport, o kterém se dovídáme, je zápas. Bronzová soška nalezená v sumerském chrámu a datovaná do 27. či 26. stol. př. n. l. představuje zápasníky. O zápase je zmínka i v Eposu o Gilgamešovi. Z dokladů o něco mladších, asi z 22. stol. př. n. l., vyplývá, že Sumerové holdovali také boxu, a známe i řadu vyobrazení z lovu na lvy, což byl sport vpravdě královský.
Také v Egyptě hovoří nejstarší doklady z poloviny 3. tis. př. n. l. o zápase, který měl dokonce prvky dnešního juda. Z 19. stol. př. n. l. pochází nástěnná malba, na níž je poprvé zobrazena hra s míčem. Hrají ji dvě dvojice, házející si hráči sedí přitom svým partnerům na zádech.
Výjevy z lovů, jízdy na vozech či v sedle koní a střelba z luku jsou u všech východních národů hojné. Spíše než o sport však šlo o zaměstnání, obživu či trénink pro skutečný boj. Nalezneme tu však i sportovní prvky. Zachovaly se záznamy o soutěžích v lukostřelbě na pevný cíl a na vypuštěného ptáka, o závodech vozů s koňským spřežením, ale i o skocích na koni do dálky. V lukostřelbě závodili Foiničané, Číňané i Peršané.
Neveselou příhodu o tom, jak přesně střílel z luku – dokonce i opilý – perský král Kambýses, vypráví Hérodotos. Král králů se totiž jednou zeptal svého dvořana, co si o něm vyprávějí jeho poddaní. Ten mu popravdě odpověděl: „ve všem tě, pane, velice chválí, ale říkají, že se příliš oddáváš pití vína.“ Vzápětí se měl přesvědčit, že pravdu je třeba despotům ředit ještě více než víno vodou. „přesvědč se sám, zda mluví Peršané pravdu…,“ řekl s posměchem Kambýses, „zasáhnu-li tvého syna, který stojí přede dveřmi, šípem přímo do srdce, ukáže se, že jsou řeči Peršanů plané.“ Napjal luk a bez zaváhání vystřelil. Když se chlapec zhroutil, nařídil král rozříznout mu ránu a prohlédnout ji. Shledalo se, že šíp pevně vězí v srdci. Kambýses se zaradoval a se smíchem se otázal nešťastného otce, zda si ještě myslí, že příliš holduje pití a nemá pevnou ruku: „Řekni mi, viděls někdy někoho tak přesně střílet z luku?“
Parthové, nástupci Peršanů, dokázali střílet neuvěřitelně přesně při rychlé jízdě na koni, a to seděli zády k hlavě koně. Tohle umění jim několikrát dopomohlo k vítězství nad Římany.

Umění lukostřelby na Dálném východě bylo prý dovedeno do takové dokonalosti, že mistři dokázali trefit terč i se zavázanýma očima a druhý šíp poslali neomylně do konce předešlého. Závodilo se i v tom, kolik šípů dokáže závodník vystřelit za dobu, než jeho první šíp dopadne k zemi.
Řekové tedy nebyli první ani jediní, kdo pěstovali sport, ale od svých předchůdců, současníků i následovníků se lišili v tom podstatném. Stejně jako z jednotlivých názorů a poznatků vytvořili vědu, tak i povahu tělesných cvičení, sloužících k zábavě a k získání fyzické zdatnosti, povýšili na ušlechtilou součást svého života. Vytyčili a také naplnili ideál kalokagathie – harmonického rozvoje těla i ducha. A právě tento ideál ztělesňovaly olympijské hry.

Olivový věnec
Podle starověkých historiků se první olympiáda konala roku 776 př. n. l. a toto datum se pro svůj význam stalo i výchozím bodem řeckého letopočtu. To byly první oficiální hry – jimi začíná seznam olympijských vítězů. Slavnosti a závody, zpočátku pouze místního významu, se však v Olympii konaly již dávno předtím. A samozřejmě nejen v Olympii. Již v Homérově Iliadě čteme, jaké hry uspořádal Achilleus na počest svého padlého přítele Patrokla. Závodilo se při nich v mnoha disciplínách. O čest zakladatele olympijských her se ucházela řada slavných postav řecké historie i mytologie – největší čáku na vítězství má Pelops, syn krále Tantala. Bez nadějí nebyl ani bájný řek Héráklás. Ten údajně stanovil pravidla závodů a určil i ceny vítězů – věnce z větviček stříbrošedé olivy, kterou prý přinesl od řeky Istros (Dunaje) od Olympie.
První historické hry v Olympii prý založil, či spíše obnovil élidský král Ífitos. Trápily ho krvavé bratrovražedné boje v Řecku, které spolu s morem vyhubily téměř celou Helladu. Napadlo ho, aby se prostřednictvím věštírny v Delfách otázal na radu boha Apollóna. A tehdy Pýthia nařídila, aby Ífitos s Éliďany obnovil olympijské hry.
A tak vznikla ekecheiriá neboli „zadržení se rukou od zbraní“ – posvátný mír dodržovaný po celém řeckém území po dobu konání olympijských her. Smlouva o tomto míru byla zapsána ve starobylém písmu nikoliv vodorovnými řádky, ale do kruhu na tzv. Ífitově disku, uloženém v chrámu bohyně Héry v Olympii. Zaručovala věčnou neutralitu a nedotknutelnost Olympie a svobodnou, nerušenou a bezpečnou cestu všech Řeků do místa konání her, a to i přes znepřátelené státy. A především smlouva zakazovala v době her války, násilné činy a dokonce i popravování zločinců. Ve více než tisícileté historii starověkých olympijských her ekecheiriá porušena snad třikrát!

Olympijské disciplíny
Na první olympiádě roku 776 př. n. l.

se snad závodilo v jediné disciplíně, v běhu na délku jednoho stadia (192,27 m). Později přibyl dvojitý běh na délku dvou stadií (384,5 m) s obrátkou a dlouhý běh, zprvu na 7, pak na 12 a nakonec na 24 stadií (4 615 m). Na osmnáctých hrách se program rozšířil o zápas a pětiboj čili pentathlón. Svou všestranností získal pětiboj záhy největší oblibu. Skládal se ze skoku do dálky, běhu na jeden stadion, hodů diskem a oštěpem a zápasu.
Původní disk byl pravděpodobně kamenný, pak bronzový. Jak byl velký a těžký, se dnes nedá přesně říci. Disky, které se dochovaly, se od sebe velice liší – nejmenší váží 1,68 kg, nejtěžší 6,63 kg. Je pravděpodobné – nakonec nám to dokazuje i slavná socha Myróna Discobolos – že již tenkrát házeli diskaři s otočkou. Jediný zaznamenaný údaj o výkonu uvádí délku hodu olympijského vítěze 28 m (po přepočtu). To je, ve srovnání s dnešními závodníky, velmi málo, ale je třeba si uvědomit, že nevíme, jak těžkým diskem byl hod proveden.
Oštěp pětibojařů nevážil rozhodně více než půl kilogramu a byl o něco kratší než 2 m. Házel se pomocí kličky z tenkého řemínku, kterou starověký borec dokázal dát oštěpu i rotaci kolem podélné osy.
Při soku do dálky užívali závodníci pomocné závaží – haltéry. Švih tímto závažím zvyšoval odrazovou rychlost, jeho odhozením v poslední fázi letu se prodlužoval skok. Ze skoku dalekého známe dokonce dva mistrovské výkony: 16,28 m a 15,39 m. Těžko uvěřit, že takové vzdálenosti bylo dosaženo jedním skokem, šlo spíše o konečný součet všech skoků v soutěži – ale kolika? Tří?
V běžeckých disciplínách máme samozřejmě ještě menší naději srovnat výkony starých Řeků s časy dnešních běžců – už proto, že Řekové neměřili dosažený čas. Jednak by to tehdejšími časoměry vůbec nebylo jednoduché, jednak na olympiádách šlo pouze o vítěze – kdo první doběhl, prostě vyhrál. Z „mimoolympijských pramenů“ však můžeme soudit, že Řekové byli skvělí běžci. Tak třeba argejský běžec Ageás zvítězil na stotřinácté olympiádě v dlouhém běhu a rozradostněn se okamžitě vydal na cestu, aby oznámil spoluobčanům, že téměř po dvou staletích dobyl olivový věnec opět jejich krajan. Vzdálenost 110 km uběhl za méně než 9 hodin, a to bezprostředně po náročném olympijském závodě. Athénský státní posel Feidippidés proběhl roku 490 př. n. l. 230 km mezi Athénami a Spartou, kam byl poslán pro pomoc proti Peršanům,zhruba za 20 hodin čistého času. Jeho pozdější běh od marathónu do Athén po vítězné bitvě vešel do dějin na věčné časy.

Jistý Euchidás vyběhl zase ráno z rodných Plétají do Delf, zapálil tam od posvátného ohně pochodeň a do večera se s ní vrátil. Uběhl asi 180 km za 14 hodin, ale svůj výkon zaplatil životem.
Vraťme se však ještě do Olympie. Na dvacátých třetích hrách (roku 688 př. n. l.) byl zaveden box a na třicátých třetích pak nejtvrdší disciplína celých her – pankration, jakási kombinace zápasu a boxu, při níž bylo povoleno téměř všechno. Proslulý athénský politik Alkibidés si jednou při přátelském zápasu v lázních uchýlil dokonce ke kousání. „Koušeš jako ženská,“ volal na něho soupeř. „To ne, ale jako lev!“ odpověděl mu Alkibidés. Z maleb na vázách známe výjev, jak se jeden borec druhému snaží vymáčknout oko. V tomto případě ho rozhodčí prutem upozorňuje na zakázaný chvat, ale z jiných pramenů víme, že souboje někdy končívaly i smrtí.
Šedesáté páté hry přinesly další novinku – běh těžkooděnců. Účastníci závodili v plné zbroji, ale samozřejmě beze zbraní, neboť ty do olympie nesměly. I strážci pořádku byli na hrách vyzbrojeni pouze holemi a biči.
Už na dvacátých pátých hrách se roku 680 př. n. l. objevila v pořadu první jezdecká disciplína, závod čtyřspřeží. Později přibyl rychlostní závod jezdců na koních na vzdálenost asi 6,25 km a pak i další „hipické“ soutěže. Athlétés a idiótés
Olympijských her se mohli zúčastnit pouze svobodní Řekové, příslušníci některé obce či města. Závodník nesměl být obviněn z těžkého zločinu, ani na něm nesměla spočívat veřejné kletba. Nemohl být příslušníkem státu, který byl pro porušení posvátného míru vyloučen z her. Na soutěž se musel nejméně deset měsíců připravovat a absolvovat měsíční trénink v místě konání her. Příslušníci neřeckých národů, otroci a ženy se závodů zúčastňovat nesměli. Ženy měli zakázány přístup i mezi diváky. (proč tomu tak bylo, nevíme – na jiných všeřeckých hrách, v Delfách, Isthmii či Nemeji, byly diváky vítanými, a mnohdy se her dokonce účastnily i jako závodnice.) ženám, které zákaz porušily, hrozila smrt. A přece se jedna žena tohoto rizika odvážila. Na devadesátých čtvrtých hry přišla vdova Kallipateira v přestrojení za trenéra svého syna. Když ten pak zvítězil, přeskočila pak v nadšení ohradu pro cvičitele – a přitom se odhalila jako žena. Z úcty k jejímu otci, bratrům a synovi – všichni totiž byli olympijskými vítězi – trestu unikla. Napříště však museli i trenéři přicházet k soutěžím jako závodníci nazí.
Jestliže na účast otroků a žen byli pořadatelé mimořádně přísní, nad účastí sportovců jiné národnosti než řecké se občas přimhouřilo oko. Prvním cizincem byl makedonský král Alexandros I. roku 496 př. n. l.

Soutěžil v běhu, ale i když nezvítězil, dosáhl toho, co chtěl – veřejného uznání, že Makedonci jsou rovnoprávní s ostatními Řeky, že patří k Helénům. Olympijských se zúčastnil i Tiberius – v době, kdy ještě nebyl římským císařem. Svůj „řecký“ původ zase složitě odvozoval od trojského hrdiny Aenea, „praotce“ Římanů. Tiberius soutěžil ve voze se čtyřspřežím a zvítězil. Ne všichni účastníci her však vždy zachovávali pravidla fair play. Sparťan Lichás se jednou přihlásil na olympiádu jako thébský občan, protože Spartu v té době z účasti vyloučili pro porušení ekecheirie. Při udělování cen za vítězství však kdosi Licháse poznal a provinilec byl za trest zbičován. Do seznamu vítězů zapsali na místo něho thébský lid. Docházelo však i k porušení přísahy o čestném boji – v takovém případě museli přistižení provinilci postavit tzv. pokutové sochy, veřejné (ale i drahé) svědectví jejich hanby. Plných šest jich museli postavit Athéňané, jejichž pětibojař Kallipos podplatil na sto dvacátých hrách své soupeře.
Velký důraz kladli Řekové na trénink závodníků. Cestu do Olympie zahajovali jednoznačnou formulí: „Jestliže jste cvičili tolik, kolik vyžadují olympijské hry, a nespáchali jste nic zločinného ani podlého, pak pojďte do soutěže s odvahou! Nejste-li však tak cvičení, jak jsme řekli, pak odejděte odtud, kam je vám libo!“ Řekové neznali dnešní pojmy amatér a profesionál. Je pravda, že vítězstvím nezískal závodník nic víc než olivový věnec. Nadšení příznivci, a především domovská obec, však vítězi často zabezpečili pohodlný život až do smrti. Řekové znali pouze jediný rozdíl – mezi odborně vycvičeným a nevycvičeným borcem. Prvního nazývali athlétés, druhému idiótés.
Přesto se vyskytla celá řada kritiků, kteří srovnávali postavení úspěšného sportovce s jinými povoláními. Například Vitruvius k tomu píše: „…vítězové jsou nejen oslavováni při svém vystoupení s palmou a s věncem ve slavnostním shromáždění, ale při návratu do svých obcí jsou vezeni v triumfu čtyřspřeží do města a do rodného domu a po celý život vydržováni veřejných důvodů, které jim k tomu byly přiřčeny.
Když to tak pozoruji, divím se, že tytéž, ba ještě větší pocty nejsou určeny pro spisovatele, kteří přinášejí po všechen věk všem národům nezměrný prospěch.

To by přece bylo více hodno, aby se zavedlo, poněvadž zápasníci činí cvičením silnější jen své tělo, spisovatelé však sílí nejen duševní činnost, nýbrž duševní činnost všech lidí, když svými knihami připravují nauky pro vzdělání a zbystření ducha.
V čempak totiž takový Krotóňan Milón nebo ostatní takoví vítězové prospívají lidem faktem, že nebyli přemoženi, nežli že poněkud žili, používali mezi spoluobčany slávy? Naproti tomu nauky Pythagorovy, Demokritovy, Platónovy,Aristotelovy a ostatních učenců jsou denně pěstěny s trvalým zájmem, přinášejí čerstvé a svěží plody nejen jejich spoluobčanů, ale všem ostatním národům…“

Vítězové
V době svého vrcholu se olympijských her zúčastňovalo okolo 400 až 600 závodníků, diváků možná na 50 000. ostatně nejvýstižnější údaj najdeme asi u řeckého spisovatele Lúkiana: „Hrozně veliké množství.“
Zvítězit na olympiádě znamenalo mnoho – především čest a slávu. Vždyť dodnes, po tisíciletích, známe ještě na 800 vítězů. Mezi těmito legendárními sportovci zaujímá již zmíněný Milón z Krotónu místo nejpřednější. Tento silák zvítězil v zápase na sedmi olympiádách v letech 540-560 př. n. l. a kromě toho dosáhl vítězství na pythijských hrách, devět na nemejských, deset na isthmických a nespočet vítězství na hrách menšího významu. Jednou v Olympii prý uchopil čtyřletého býka, hodil si jej na záda, přešel s ním stadión, u oltáře ho zabil, upekl a celého snědl. Dokázal prý sníst na posezení devět bochníků chleba, devět kilogramů masa a zapít to devíti litry vína. Čekal ho však smutný konec. Jednou spatřil dub rozštěpený klíny. „Přistoupil k němu, a spoléhaje na svou sílu, vsunul do rozštěpu ruce a chtěl strom rukama roztrhnout. Klíny ale vypadly, kmen se stáhl a sevřel Milanovi ruce. Vítěz v tolika zápasech, nikým nepřemožen, byl teď vydán napospas dravé zvěři.
Slávou z Milónovi vyrovnal boxer Diagorás z Rhodu. V Olympii zvítězil nejen on, ale i jeho tři synové a dva vnuci. Na osmdesátých třetích hrách byli ověnčeni jeho dva synové v jediný den – jeden v boxu, druhý v pankreatiu. Vzali svého otce na ramena a za bouřlivého nadšení jej nesli doprostřed stadiónu. Když obecenstvo na okamžik utichlo, ozval se hlas jakéhosi Sparťana: „Zemři, Diagore, hned nyní! Na Olymp už nevystoupíš!“ Toto zvolání nepramenilo ze zlé vůle, právě naopak! Znamenalo jen, že většího štěstí se už nemůže smrtelníkovi na zemi dostat. A Diagorás, přemožen štěstím, v tu chvíli skutečně skonal. Lze snad lépe vyjádřit, čím byly olympijské hry svým současníkům?

stadion - sportovní zařízení v antickém Řecku obdélníkového nebo podkovovitého tvaru s délkou závodní dráhy 600 stop (asi 180 m).

Zdroje:

Jak se žilo ve starověku, Pavel Augusta a František Honzák, Albatros 1989 -