VZNIK

Mužem, který stál u zrodu Titaniku, byl Kanaďan William James Pirrie. V sedmadvaceti letech se stal společníkem strojírenské firmy Harland & Wolff, a díky jeho vedení se firma během dalšího půlstoletí stala největší loděnicí na světě a místem, kde se zrodil Titanic. Pirrie v roce 1907 navrhl, aby jeho firma ve spolupráci s lodní společností White Star postavila ne jednu, ale tři obří lodě, které by smetly konkurenci z moří. První se měla jmenovat Olympic, druhá Titanic a třetí podle dochovaných zpráv Gigantic.

Všechny tři lodě byly postaveny. Olympic se s úspěchem plavil na lince do Ameriky a v době první světové války přepravil více vojáků než kterékoliv jiné plavidlo. Gigantic, přejmenovaný na Britannic, potopila německá mina v roce 1916. Ale nejznámější lodí se stal a zůstal Titanic.

Je zajímavé, že Pirrie, který byl duchovním otcem Titaniku, se z celého příběhu vytratil. Kdyby se zúčastnil této plavby, jak zamýšlel, znali bychom ho dodnes. Kdyby se utopil, byl by s lodí spojen tak těsně jako kapitán Smith nebo její nejbohatší cestující, plukovník Astor. Kdyby se zachránil, spílalo by se mu stejně jako prezidentu společnosti White Star Line J. B. Ismayovi, který se dostal do jednoho ze člunů a přežil. Zasáhla však náhoda a lékař Pirriemu zakázal cestu kvůli potížím s prostatou.

STAVBA A ZKOUŠENÍ TITANICU

Kýl Titaniku byl položen v loděnicích firmy Harland & Wolff na Queen´s Islandu u Belfastu 31. března 1909. Titanic se stavěl pod největším portálovým jeřábem na světě bok po boku se sesterským Olympikem. Tři tisíce mužů usilovně pracovalo po dva roky a 31. května 1911 byl Titanic spuštěn na vodu. Slavnostní akt sledovaly z nábřeží velké davy diváků a pozvaných hostů. Společnost White Star Line dokonce najala pobřežní parník k převozu stovek hostů do Belfastu, aby mohli být svědky velké podívané.
Za deset měsíců, 2. dubna 1912, Titanic úspěšně prošel zkouškami prováděnými pod dohledem úředníků ministerstva obchodu, které podle britského zákona o obchodním loďstvu představovalo hlavní dohlížecí instituci. Za pomoci remorkérů vyplul Titanic z Belfastu z Victoriiným kanálem do Irského moře, kde vykonal několikahodinovou plavbu, při níž byla přezkoušena všechna jeho zařízení, včetně radiotelegrafické aparatury.
Po celou dobu byl jednou z nejdůležitějších osob na palubě Thomas Andrews, výkonný ředitel loděnice Harland & Wolff. Podle vyjádření řady zasvědcených současníků byl považován za pravděpodobně nejlepšího lodního konstruktéra té doby.
Krátce po půlnoci ve středu 3. dubna Titanic dorazil do Southamptonu, odkud se měl za týden vydat na svou první cestu přes oceán. Byl umístěn ve zvlášť pro něj určeném kotvišti a velikost nové lodi brala dech všem přihlížejícím. Titanic čněl nad nábřežím jako skalní útes. Ostatní plavidla v přístavu, mezi nimi i řada velkých parníků, se náhle jako by zmenšila.
Titanic byl uvázán v Oceánském doku a po několik dnů probíhala kontrola všech jeho zařízení. Byly prohlédnuty i záchranné čluny, rakety k nouzovým signálům a všechna další záchranná zařízení. Vše bylo shledáno v pořádku a odpovídalo platným předpisům.

VYPLUTÍ

Ve středu ráno 10. dubna 1912 po celé dopoledne proudily k nábřeží a po širokých můstcích vedoucích na paluby Titaniku zástupy lidí. Přicházely stovky příslušníků posádky včetně topičů, stevardů, důstojníků, mechaniků, mazačů a stovky cestujících spolu se známými a rodinnými příslušníky, kteří chtěli využít příležitosti a prohlédnout si obrovskou loď. Southamptonské hotely byly z úterý na středu plně obsazeny, ale po snídani již všichni odcházeli k Oceánskému doku.
Cestující i jejich doprovod využívali hodin před vyplutím k prohlídce rozlehlého zázraku lodního stavitelství. A Titanic skýtal mnoho překvapení a důvodů k obdivu. Již první pohled na masív lodi bral cestujícím dech. Třiadvacet metrů nad vodní hladinou ležela nejvyšší paluba Titaniku, do výšky dalších jednadvaceti metrů čněly čtyři obrovské komíny.
Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Ti, kteří prohlídkou úspěšně prošli, byli desítkami stevardů směrováni do určených ubytovacích prostorů. Lodní lístky měly čísla odpovídající číslům kabin a lůžek a celá procedura probíhala hladce. Ubytování ve třetí třídě na Titaniku se vůbec nedalo srovnat s tím, v jakých podmínkách cestující III. třídy přeplouvali oceán ještě v nedávné minulosti. Všechny ubytovací prostory byly dobře větrány, vytápěny a osvětlovány elektrickými světly. Třetí třída měla i svoji kuřárnu, společenskou místnost, rozlehlou jídelnu a promenádu se stolky a židlemi, kde bylo možno trávit čas za každého počasí. Jídlo bylo prosté, ale kvalitní, mnoho chudáků, kteří na této velké lodi odjížděli hledat za mořem nový domov, už po prvním dnu přiznávalo, že takovou hojnost jídla neměli na talířích dosud nikdy v životě. Přitom cena lístků pro třetí třídu byla, přijatelná, stály pouze několik liber.
Zatímco výkonné elektrické jeřáby přenášely z nábřeží na loď náklady zavazadel a poslední hromady zásob všeho druhu, na palubách, chodbách a schodištích vládl čilý ruch. Cestující i návštěvníci prošli na člunové palubě kolem bíle natřených záchranných člunů, zavěšených na spouštěcích jeřábech; mnoho z nich se při pohledu na čluny usmívalo, pokládali je za úplně zbytečnou součást vybavení. Myšlenka na katastrofu a možnost potopení této lodi se zdála absurdní.

PLAVBA:

STŘEDA 10. DUBNA

Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a nad southamptonskou zátokou se nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá. Více než čtvrt kilometru dlouhý trup Titaniku se centimetr za centimetrem vzdaloval od nábřeží. Když byla vzdálenost dostatečná, mohl Titanic vyplout.
Složitý vyplouvací manévr pozorovaly stovky cestujících z promenádních palub a tisíce lidí na břehu. Jak se loď pomalu dávala do pohybu, velký dav ji sledoval po nábřeží. Z horní paluby mával své ženě a dětem Bruce Ismay, ve vzduchu se třepotaly šátky, čepice, cestující volali poslední pozdravy a výkřiky z davu jim odpovídaly.
Zatímco cestující využívali prvních hodin na palubě k seznámení se spoustou atrakcí, které je obklopovaly na všech stranách, na člunové palubě došlo k rozhovoru, který měl pro pozdější vývoj událostí mimořádný význam. Jeden z mužů hlídkové služby, námořník George Symons, zjistil, že stanoviště na předním stožáru není opatřeno dalekohledy, odešel proto do kajut důstojníků požádat o zjednání nápravy. Našel druhého důstojníka Lightollera a oznámil mu, že ve vraním hnízdě chybějí dalekohledy. Nato Lightoller vyhledal prvního důstojníka Murdocha. Ten mu řekl, že o tom ví a dá to do pořádku. Čekajícímu Symonsovi Lightoller prostě sdělil, že zatím dalekohledy nejsou. S tím se Symons vrátil ke svým kolegům, ale tam neuspokojivá odpověď vyvolala značný rozruch. Hlídky na všech velkých lodích byly vybaveny dalekohledy, měly je i na Oceaniku, ze kterého většina mužů hlídkové skupiny přešla na Titanic, a i na Titaniku při plavbě z Belfastu do Southamptonu byly dalekohledy uloženy ve zvláštní krabici ve vraním hnízdě. Později se objasnilo pozadí celé záležitosti, bezprostředně související s výměnou a přesuny důstojníků, ke kterým došlo v Southamptonu. Když Titanic vyplul z Belfastu, tehdejší druhý důstojník Blair vydal hlídkám na strážním stanovišti dva dalekohledy. Než loď v Southamptonu opustil, uložil je ve své kabině. Jeho nástupce Lightoller nevěděl, kde dalekohledy jsou, a tak vznikl celý ten zmatek, který, měl dalekosáhlé následky.
Během odpoledne Titanic proplouval vodami Lamanšského průlivu. Vál slabý vítr a hladina byla téměř klidná. Přestože slunce zalévalo paluby, bylo dost chladno. To však nijak nebránilo mnoha cestujícím, aby se neusadili na pohodlných židlích a lehátkách rozmístěných po promenádních palubách a netrávili čas odpočinkem nebo rozhovorem se známými.
Slunce mizelo za západním horizontem, když se objevilo francouzské pobřeží, velký maják na mysu Hogue a dlouhý vlnolam chránící vjezd do cherbourgského přístavu. Stroje Titaniku se zastavily a k jeho boku přirazily dvě zásobovací lodi společnosti White Star Line Nomadic a Traffic, přivážející další cestující a vaky s poštou. Přestup cestujících a přeložení nákladu netrvalo dlouho, Zakrátko stroje znovu zabraly a kolem půl deváté večer Titanic nabral kurs na západ k irskému Queenstownu, kde se měl rozloučit s evropským kontinentem.
Po zastávce v Cherbourgu byli již na palubě prakticky všichni cestující I. třídy, v Queenstownu jich mělo nastoupit jen pár. Zatímco se v jídelnách podávala večeře, zářivě osvětlený Titanic proplouval potemnělým Lamanšským průlivem, obeplul Cornwallský mys, jihozápadní výspu Anglie, a pokračoval na sever ke břehům Irska. Irské pobřeží se objevilo na dohled v pozdním dopoledni druhého dne. Stroje se ztišily a loď začala zpomalovat, aby několik mil před Queenstownem mohla vzít na palubu irského lodivoda. Potom zvolna, za stálého měření hloubky mechanickým hloubkoměrem, pokračoval Titanic k přístavu a asi dvě míle od břehu spustil kotvu. Podobně jako v Cherbourgu přirazily krátce po zakotvení k boku Titaniku dvě zásobovací lodi. Byly spuštěny můstky a parník přijal posledních 130 cestujících, jejich zavazadla a téměř 1 400 pytlů pošty. Stejně jako jejich francouzští kolegové v Cherbourgu využili krátké zastávky i irští novináři a fotografové. Přesně v půl jedné odpoledne zahoukala siréna a všichni návštěvníci opustili loď. Zatímco se malá plavidla vzdalovala do bezpečné vzdálenosti, Titanic vytáhl můstky a kotvu a jeho šrouby se opět roztočily. V tuto chvíli se na jeho palubách už nacházeli všichni účastníci první plavby, celkem 2 201 osob.(Dr. Ballard odhadoval, že na palubě bylo 2 227 osob.)
Parník nasadil západní kurs a začal nabírat na rychlosti. Ve stejnou dobu se dva námořníci z lodních hlídek - George Hogg a Alfred Evans - znovu otázali druhého důstojníka, co je s jejich dalekohledy. Lightoller dal vyhýbavou odpověď, že je snad dostanou později. George Hogga nevyjasněný problém dalekohledů nenechával v klidu.