Holocaust

Termín „holocaust“ znamená úplné zničení, zvláště ohněm, naprostou zkázu nebo zápalnou oběť. Je tedy vidět, že přesně vystihuje Hitlerem zamýšlené „konečné řešení“, ale toto slovo se začalo používat až v 70. letech, kdy je použili tvůrci amerického dokumentu, který se vyvražďováním Židů a Romů zabýval. A protože se objevilo v americké angličtině, velmi rychle se rozšířilo do celého světa. V hebrejštině používají pro vyhlazování termín „šoa“ (=katastrofa, zlo, zkáza), Romové mají výraz „porajmos“. Dalším poměrně často užívaným slovem je „pogrom“. To pochází z ruštiny, doslova znamená výtržnost či destrukci a postupně se začalo užívat jako výraz pro násilí proti Židům, probíhající převážně v oblasti východní Evropy.

Pod pojmem holocaust je známo především masové vyvražďování Židů a Romů během 2. světové války. Ale diskriminace Židů sahá již do středověku. Ve 13. století se Židé začali usazovat převážně ve střední a východní Evropě, protože ze západní Evropy byli vyháněni, zatímco například v Polsku je vítali jako pomoc pro rozvoj hospodářství. Bohužel epidemie náboženské nesnášenlivosti, nenávisti a násilí se někdy kolem 17. století dostala i na východ a její následky byly pro židovské obyvatelstvo katastrofální. Po pohlcení Polska Ruskem na konci 18. století zde probíhala perzekuce Židů a antisemitismus se stal v ruském impériu „státním náboženstvím“. Kolem roku 1870 vypukly pogromy, které byly organizovány přímo carskou vládou. Kvůli pogromům mezi lety 1870 až 1918 uprchlo z Ruska něco přes milion Židů, většinou do USA nebo do západní Evropy. Pravděpodobně by jich uteklo více, ale ne všichni měli prostředky.
V Německu byli Židé v neoblibě od 11. století kvůli náboženskému fanatismu, lichvě a také je vinili z šíření morové epidemie. I zakladatel protestantismu Martin Luther požadoval, aby se Německo zbavilo Židů. Od počátku 19. století se jejich život začal zlepšovat a podle zákona z roku 1870 se dokonce stali plnoprávnými občany. Problém byl ovšem v tom, že Němci je stejně nepřijali a Židé byli stejně diskriminováni.

Ve 30. letech 20. století bylo Německo silně poznamenáno antisemitismem a pseudovědeckými rasovými teoriemi. Když se Hitler stal v roce 1933 vůdcem, ihned začal prosazovat svou diskriminační politiku vůči lidem, které považoval za problémové. V knize Mein Kampf představil své pojetí rasy: rozdělil lidstvo na tři části:
1. rasa, která tvoří kulturu (árijská) - je závislá na práci a službách ras nižších, které mají být árijci podmaněny
2. rasa, která nese kulturu – vypůjčuje si, adaptuje se, ale neumí tvořit
3. rasa, která ničí kulturu – rasově méněcenní lidé – sem patřili Židé, Romové a Slované

Hitler prohlásil za svůj cíl vytvořit pro Němce životní prostor („Lebensraum“) ve střední Evropě. Sousední země měly být hospodářsky vykořisťovány a politicky podřízeny Německu. Z obyvatel okupovaných zemí si přál mít otroky, kteří by neměli vlastní společenský, kulturní a politický život. Plánovalo se, že vyhlazovací komanda a hlad by zbavily tyto oblasti „nebezpečné a rasově nižší populace“ a SS by zalidnila Reich „rasově čistým lidem“.
V září roku 1935 se uskutečnil sjezd nacistů v Norimberku, kde Hitler označil Německo za nositele „všelidských, duchovních, kulturních a hospodářských tradic Evropy“, vyhlásil boj bolševismu a demokracii („Demokracie je vláda bláznivých mozků“) a hlavně byly přijaty tzv. norimberské zákony, které byly počátkem toho, co pak skončilo holocaustem. Podle německé vlády měly „ochránit německou krev a čest“. Židé byli vyloučeni z politického, hospodářského a veřejného života, nesměli vykonávat řadu povolání a navštěvovat německé školy. Byly zakázány sňatky a sexuální styky mezi Němci a Židy. Všichni Židé starší 6 let museli od září 1941 povinně nosit židovské označení – černou židovskou hvězdu velikosti dlaně na žlutém podkladu, uprostřed se slovem „Jude“. Židům bylo dokonce zakázáno vyvěšovat státní vlajku a svastiku. Norimberské zákony odňaly Židům občanství a proměnily je v jakési „subjekty“, které měly menší hodnotu než občan, Hitler chtěl vypěstovat pocit, že Židé jsou tzv. Untermenschen (podlidé).
V letech 1933-39 opustilo Německo celkem asi 320 000 Židů.
9. listopadu roku 1938 započali nacisté kampaň, kterou německý tisk nazval „spontánní demonstrací“. Ta spočívala v tom, že po celém Německu byly vypalovány synagogy, rabovány židovské obchody a vražděni Židé. Ministr propagandy Goebbels prohlásil, že demonstrace byla reakcí na vraždu sekretáře německé ambasády v Paříži, kterou spáchal mladý Žid. Tato událost je známá pod jménem Kristallnacht (Křišťálová noc). Po válce se z archivních dokumentů zjistilo, že to byla pečlivě naplánovaná akce a čekalo se jen na vhodnou záminku.
Nacisté měli své postupy naplánované tak, aby změnili chování německých občanů a pak označili některé skupiny obyvatelstva jako ty, kteří „nejsou hodni, aby žili“. Vypracovali podrobné plány jednotlivých kroků, které vedly k dehumanizaci společnosti. Vedli nepřetržitou nenávistnou antisemitskou propagandu, která měla podnítit všeobecný hněv a opovržení proti Židům.

Vždy, když nacisté dobyli nové území, bylo obyvatelstvo kategorizováno. Skupiny jako Poláci, Rusové, Jugoslávci, Řekové, Romové a další byly označovány jako rasově méněcenné. Nacistický program obsahoval masová přesídlení, deportace, vyhladovění, mučení a hromadné zabíjení. Naštěstí pro některé byla politika „úplné očisty“ v době války kvůli zvýšení válečné výroby dočasně změněna. Tato změna se ale netýkala Židů, plán na jejich vyhlazení odložen nebyl.
Slované, zejména Poláci, Ukrajinci, Bělorusové a Rusové byli označeni za „nižší rasu lidí“, jejichž historickým údělem bylo sloužit Říši jako otroci. Ukrajinci a Rusové byli prohlášeni za polodivochy, neschopné racionálně uvažovat. Nacistický velitel na Ukrajině Erich Koch řekl: „Ukrajinci jsou hluboko pod námi...a přesně řečeno, jsme tady mezi negry.“ Prvotním a zásadním úkolem nacistů bylo eliminovat inteligenci slovanských národů, což se jim celkem dařilo – v Polsku vyvraždili kolem 6 milionů lidí a více než polovinu inteligence, zhruba stejný počet lidí i na Ukrajině a v Bělorusku dokonce plánovali eliminaci 75% obyvatelstva.
Plány na masovou likvidaci vypracovali podle nacistické ideologie a teorie Lebensraumu především úředníci. Celé týdny a měsíce se desítky německých úředníků dřely s tím, jak realizovat nacistické plány. Počítali a psali zprávy, které kalkulovaly s masakrem milionů lidí. Tyto plány kontroloval a hodnotil velitel SS Himmler, který schvaloval a prosazoval takové, podle kterých byly masakry rychlejší a násilnější. Podle Himmlerova programu měl být prostor generálního governmentu „nádobou na smetí“, které bude vymeteno z německých provincií i samotného Německa.

První stadia konečného řešení prováděly speciální jednotky, tzv. Einsatzgruppen. Ty postupovaly hned za německým wehrmachtem při obsazování Polska a Ruska. Jejich úkolem bylo vyvraždit nežádoucí obyvatelstvo – Židy, polskou inteligenci, ruské komunistické předáky a příslušníky Rudé armády. Tyto speciální jednotky zavraždily celkem kolem 3 milionů lidí. Útvary Einsatzgruppen prováděly rozkazy s velkou výkonností, energií a v některých případech i s nadšením. Poměrně malé skupiny zabijáků tak dokázaly povraždit nesmírné množství lidí. V Rize zabil jediný důstojník s jednadvaceti muži 10 600 Židů
Bezprostředně po okupaci Polska Himmler nařídil, že zde mají být zřízena ghetta a v listopadu bylo zřízeno první v Piotrkowě, za rok vzniklo varšavské ghetto, ve kterém žilo až půl milionu lidí, a v září roku 1942 bylo deportováno 300 000 varšavských Židů do tábora v Treblince.
Jednu z prvních fází „konečného řešení“ představovala síť pracovních táborů. Zde se snažili Židům doslova sedřít kůži z těla, pracovalo se od nevidím do nevidím sedm dní v týdnu. Lidé dřeli jak na vládních projektech, jako byla např. stavba obrovského protitankového příkopu podél nové východní hranice, tak i na soukromých projektech. Podniky si je prostě „objednaly“ jako nějaké věci a vláda jim je dodala. Nacisté brali práci jako formu vraždy (Vernichtung durch Arbeit – záhuba prací). Při takto ztížených podmínkách docházelo k obrovské úmrtnosti – např. v Mauthausenu nedaleko Lince byl zřízen kamenolom, tamější vězeň měl před sebou nejvýš 6 týdnů až 3 měsíce života (v této statistice nebyla zahrnuta náhodná úmrtí, sebevraždy a popravy).
Nicméně vraždění Židů vyhladověním a udřením prací nebyly pro Hitlera dostatečně rychlé metody. Rozhodl se tak pro rychlejší masové vraždění. Zde je nutné říci, že Hitler jen výjimečně podepisoval nějaké příkazy, a nejmíň ze všeho ty, jež se týkaly Židů. Jelikož neexistovaly žádné písemné rozkazy, začalo se později tvrdit, že „konečné řešení“ bylo Himmlerovým dílem a že Hitler ho nejen nenařídil, ale ani nevěděl, že probíhá! Tento argument však neobstojí, protože administrativa Třetí říše stála pouze na Hitlerových rozkazech. Navíc ze všech nacistických vůdců byl antisemitismem nejvíc posedlý a on sám věřil, že Žid je špatný od přírody, že představuje samotné vtělení i symbol zla. Považoval válku za licenci ke genocidě a vědecký proces uvedl do chodu téhož dne, kdy byla vyhlášena válka. Nacističtí papaláši si byli vědomi svého zločinu a tak v rozkazech, dokonce i v takových, které obíhaly ve velmi úzkém okruhu lidí, se genocida stále zahalovala do eufemismů.
Koncentrační tábory se začaly budovat nejprve na území Německa hned po uchopení moci nacisty roku 1933, kdy je začaly budovat jednotky SA pro své politické protivníky. Prvními koncentračními tábory byly Dachau a Oranienburg. Dachau se stalo modelovým táborem, kde se zacvičovali budoucí velitelé. Pak následovaly tábory Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen a ženský tábor Ravensbrück. Zpočátku sloužily KT pro uvěznění politických odpůrců a nepolitických skupin jako kriminální živly, homosexuálové, náboženské sekty a jiné tzv. „asociální elementy“. Židé se do lágrů začali dostávat ve větším počtu po Křišťálové noci, ale po čase byli většinou propuštěni a donuceni k emigraci. Během války se ale vše změnilo. Političtí vězni a členové rezistence za všech okupovaných zemí přeplnili kapacitu táborů a proto byli Židé ve východní Evropě uzavřeni do ghett a začalo jejich masové vyvražďování. Nacistický režim vymyslel centra na jejich hromadnou likvidaci a začaly se budovat koncentrační a vyhlazovací tábory na území Polska – Treblinka, Belzec, Sobibor, Chelmno, Birkenau.

Bezpochyby největším a nejznámějším smrtícím komplexem byla Osvětim v Horním Slezsku. Tábor byl vybudován v roce 1940 a až do skončení války byl neustále rozšiřován. Velitel tábora Rudolf Hess se chlubil, že v Osvětimi dokáží jeho plynové komory pojmout 2 000 lidí. Za použití krystalů s cyklonem B bylo v pěti osvětimských komorách zavražděno každých čtyřiadvacet hodin 60 000 mužů, žen a dětí. Hess tvrdil, že v Osvětimi bylo zplynováno a zpopelněno „přinejmenším“ 2 500 000 lidí, přičemž dalších 500 000 zemřelo v důsledku hladu či nemoci.

Organizace SS experimentovala s různými druhy zabíjení. Střílení bylo pomalé a psychicky náročné pro střelce, dynamit selhal, tak začali zkoušet plyny. Nejprve vraždili pomocí výfukových plynů, ale to bylo pomalé, až se dostali k pesticidu na bázi kyanidu, který měl obchodní název cyklon B. První plynová komora byla vybudována ve vyhlazovacím centru v Brandenburgu na konci roku 1939. Hitlerův lékař Karl Brandt byl přítomen jejímu zkušebnímu uvedení do provozu, při kterém byli otráveni kysličníkem uhelnatým 4 duševně nemocní lidé. Smrtonosným zařízením bylo poté vybaveno dalších pět center. Plynové komoře se říkalo „sprchovací místnost“ a obětem, které tam byly posílány ve skupinách po 20 až 30, bylo řečeno, že se jdou sprchovat. Místnost pak byla vzduchotěsně uzavřena a službu konající lékař pustil plyn. V podstatě stejným způsobem se postupovalo i později ve vyhlazovacích táborech. Zavedení smrti plynem je charakterizováno jako „humánní způsob likvidace“.

Někteří z přeživších můžou za svoji záchranu děkovat svému povolání. Například lékaři. Nacisté totiž potřebovali hodně lékařů k provádění svých zrůdných pokusů na lidech. Pokusů, aby viděli a aby si procvičili ruku. Pokusů. Které stejně nakonec všechny skončily neúspěchem. Nejznámějším takovým „vědcem“ je dr. Mengele. Dopis dr. Raschera Himmlerovi: „Zjistil jsem s politováním, že zatím u nás nemáme žádné zkušenosti s pokusy na lidském materiálu jen proto, že by tyto pokusy mohly být nebezpečné. Patrně nemůžeme počítat s dobrovolníky. Proto se vás ptám zcela vážně: jste schopen dát nám k dispozici několik zločinců? Samosebou se rozumí, že tito jedinci mohou během pokusů zemřít...“ Himmler přijímá „s radostí“
Vždy předtím, než nacisté zavedli na okupovaných územích protižidovská opatření, udělali průzkum, nakolik budou ve svém úsilí podpořeni nežidovskou populací. V Polsku, Slovensku a Pobaltí jim průzkum potvrdil, že můžou začít hned. Také ve většině okupovaných zemí se likvidace Židů setkala jen s malým odporem. Až na Dánsko. Tam se všichni snažili Židům pomáhat. Proč? Dánsko bylo jedinou zemí, kde se každý od prostého rybáře až po krále podílel na záchraně Židů a po skončení války zůstalo naživu 98,5% dánských Židů. Pro Dány byla záchrana Židů vyjádřením protestu proti německé okupaci.

Nacistická politika vůči Romům byla velmi podobná jako protižidovská, nacisté fyzicky zlikvidovali čtvrtinu až třetinu Romů žijících v Evropě, odhadem kolem 400-600 tisíc lidí. Romové byli po celá staletí označováni za méněcenné a primitivní obyvatelstvo. Nacisté je zařadili do řad „nepřátel státu“ a měli být přesídleni a vyhubeni. V Osvětimi pro ně byl zřízen zvláštní tábor a na některých rodinách prováděl dr. Mengele své „vědecké“ pokusy. Tento tábor byl roku 1944 zlikvidován a Romové byli od té doby posíláni rovnou do plynu. Zajímavé je, že v roce 1956 Federální soud v NSR prohlásil, že od května 1943 byla většina deportací Romů prováděna z „vojenských důvodů a z důvodů prevence kriminality“ a Romům bylo tudíž přiznáno jen symbolické odškodné.

Po válce všichni tvrdili, že o holocaustu nevěděli. Ale je to vůbec pravda? Vždyť organizování transportů v celé Evropě vyžadovalo obrovský počet železničních i civilních zaměstnanců, kteří museli zajišťovat chod a pořádek vlaků. Zaměstnanci nebyli pod rozkazem, ani nebyli do práce nuceni a dokonce ani rozkazy SS pro železnice o deportacích nebyly tajné. Za transporty se platilo, děti do 4 let měly cestu zdarma. Každému čtvrtému cestujícímu byla poskytnuta sleva. Vypočítávalo se jízdné, vyhotovovaly se jízdní řády. Prostě perfektní organizace. Další otázkou je, jak mohly takové složité operace zůstat utajeny před světem. Možná to bylo proto, že byla válka, úplně jiné poměry a nebylo dobré, když lidé projevovali přílišnou zvědavost o to, co se děje v jejich okolí, v pracovních táborech, nebo kdo jsou podivní pasažéři ve vlacích.
Nejdůležitější je ale fakt, že lidé ani nebyli schopni představit si, co se kolem nich děje, protože v historii se nikdy nic podobného nestalo. Všichni byli propagandou přesvědčováni, že Židé jsou deportováni na východ, kde budou sloužit jako levná pracovní síla.
Ostatně i v Polsku, kde zabíjení trvalo už rok, začala pravda o nacistickém tajemství prosakovat až na jaře 1942 a teprve v létě tohoto roku se lidé ve Varšavě dozvěděli o továrnách na smrt v nedaleké Treblince.
Na území protektorátu žilo podle nacistických statistik zhruba 120 000 Židů. Od června 1939 se podle Neurathova nařízení na území protektorátu začaly uplatňovat zásady norimberských zákonů a Židé přestali být právoplatnými občany. V dokumentech z té doby se zdůrazňovalo, že hlavním úkolem je podpora emigrace. Vystěhovalectví bylo dosahováno řadou diskriminačník opatření, takže šlo vlastně o vyhánění. Hned po vypuknutí války nařídil Heydrich soustředění Židů do ghett v zájmu lepšícho dohledu a usnadnění jejich dalšího odsunu.

Průběh diskriminace českých Židů: nejprve byli vyloučeni ze státní služby, soudnictví, redakcí; zákaz používání veřejných místností, označení židovských podniků. V lázních, koupalištích, nemocnicích a sociálních zařízeních buď byla speciální oddělení pro Židy anebo tam měli zakázán vstup. Od února 1940 byly občanské průkazy Židů označeny písmenem J (Jude). V Praze nejprve nesměli do Stromovky, pak do všech veřejných sadů a lesů, na vltavské nábřeží a do stále většího počtu ulic, zejména v centru Prahy. Bylo jim zakázáno navštěvovat kina, divadla, knihovny, sportovní a zábavní podniky. Směli používat jen určitá oddělení v městských dopravních prostředcích, nákupní hodiny měli nejprve 2x2 hodiny denně, pak jen od 15 do 17 hodin. Byly jim odebrány telefony a rádia, vydán zákaz opouštění bydliště, zákaz stěhování, nesměli navštěvovat české školy atd.

Na území protektorátu neexistovaly vyhlazovací tábory, pouze koncentrační. Nejznámější je ghetto Terezín. Terezín vznikl na základě toho, že Hitler potřeboval vysídlit z protektorátu 88 000 Židů, bohužel všechny KT na polském území byly doslova přecpány a tak bylo rozhodnuto zřídit dočasně ghetto přímo na našem území s tím, že až se kapacity v Polsku uvolní budou tam jeho obyvatelé přesídleni. Terezínské ghetto bylo plánováno přibližně pro 20 000 osob. Nicméně v září 1942 jich tam bylo ubytováno na 58 500! Při takovémto přetížení není ani divu, že zde denně umíraly stovky osob, zvlášť když 60% obyvatel tvořili Židé důchodového věku. Z Terezína na východ bylo deportováno 60 000 protektorátních Židů, z nichž se osvobození dožily pouhé 3 000. Terezín ale nebyl jen obyčejným koncentračním táborem, kde by lidé čekali, až na ně přijde řada a pojedou na východ. Nacističtí pohlaváři se rozhodli, že z Terezína udělají jakousi „Potěmkinovu vesnici“, kde by ukázali zacházení s Židy, aby uklidnili širokou veřejnost, protože se stále častěji dostávaly na povrch očitá svědectví o tom, co se v táborech děje doopravdy.
Procesy s válečnými zločinci začaly v Norimberku 20. listopadu 1945 a jako hlavní bod v obžalobě z válečných zločinů figurovalo „konečné řešení“. První proces s nacistickými předáky skončil 1. října 1946 na židovský svátek Jom kipur (Den usmíření). Žalobci vítězných mocností na něm obžalovali 24 hlavní německých válečných zločinců. Soud tvořili pracovníci vojenské justice SSSR, USA, GB a Francie. Za zločinecké organizace prohlášeny SS, SD (Sicherheitsdienst), vedoucí část NSDAP a gestapo. Soud prokázal, že ti, kdo plánovali konečnou likvidaci, si byli plně vědomi monstrózního zla celého projektu. Přesto mnoho z nich prohlašovalo, že jejich jednání není trestné, protože jednali v zájmu německé a árijské čistoty. Dalším argumentem bylo, že Führer byl absolutním zákonodárcem, on nařídil holocaust a oni jako podřízení to museli respektovat. Na smrt bylo odsouzeno 12 osob (H. Göring, J. Ribbentrop, M. Bormann...). V letech 1945-51 bylo celkově usvědčeno 5 025 nacistů, z toho 806 bylo odsouzeno k trestu smrti. Většina nacistů podílejících se na této genocidě uprchla. Komise OSN pro válečné zločiny připravila seznam 36 529 „válečných zločinců“.
Celkový počet Židů určených k likvidaci byl 11 milionů. Nacistický válečný stroj nestačil toto množství zlikvidovat, ale podařilo se mu zlikvidovat více než polovinu. Veškeré zatím prozkoumané údaje ukazují, že v letech 39-45 bylo nacisty zbaveno života asi 6 milionů Židů. Tento počet nezahrnuje jiné národnostní skupiny, které také zahynuly v koncentračních táborech, jako např. Poláci, Romové a další nežádoucí skupiny. Během Hitlerovy vlády byla zlikvidováno asi třetina židovské populace. Přímo v Osvětimi zahynuly asi 4 miliony lidí.

Kromě stěží představitelné hrůzy bylo obtížné uvěřit celkové iracionalitě masového vyhlazování. Dokonce ani z nacistického hlediska tam nebyl žádný smysl. Jednak byly železnice potřebné pro frontu (vlaky přepravující Židy měly absolutní přednost, dokonce i před vlaky, které jely na frontu za stalingradské krize) a jednak to nemělo smysl z ekonomického hlediska. Proč zabíjet lidi, kteří jsou schopni pracovat? Zde byla nenávist silnější než praktické potřeby. Absurdnost holocaustu spočívá ve faktu, že byli vražděni obyčejní lidé chladnokrevně a systematicky svými současníky ne pro to, že by něco spáchali, ale pro to, kým byli.