Španielsko

Španělsko 7.6.1494
Dělení světa mezi Španělskem a Portugalskem


Po delších diplomatických přípravách se ve španělském městě Tordesillas uskutečnila konference obou koloniálních velmocí Španělska a Portugalska. Při jednáních šlo o rozděleni již objeveného i ještě neobjeveného světa na politické zájmové sféry. Smlouva, kterou na závěr konference podepsaly obě vedoucí koloniální mocnosti, obsahovala následující uspořádání:
* svět se rozdělí na dvě poloviny. Demarkační linie probíhá od severu k jihu asi 370 mil západně od Azor
* Španělsko dostává země ležící na západ od této hranice, Portugalsko oblasti východně od ní
* objevy, jež jedna ze dvou stran učiní v oblasti druhé, patří té koloniální moci, které podle smlouvy přísluší
* smlouva vstupuje v platnost 20. června roku, kdy byla uzavřena, tj. r. 1494. Po rozdělení zemí i moří mezi Španělsko a Portugalsko zbývalo vyřešit ještě otázku vyměření demarkační linie. Obě strany se proto dohodly na desetiměsíční lhůtě, v níž "obě smluvní strany mají vyslat dvě nebo čtyři veslice, aby společně stanovily shora zmíněnou čáru". Dále bylo dohodnuto, že Španělé budou mít právo průchodu přes portugalskou sféru vlivu, aby se mohli dostat na svá území západně od Azor. K vytyčení demarkační čáry se zřetelným posunem směrem na západ došlo na popud návrhu papeže Alexandra VI. z roku 1493; dostalo se tím zřetelné výhody Portugalsku. Jeho delegace usilovala o zahrnutí Brazílie do své mocenské sféry, což se jí nakonec podařilo. Na dohodě z Tordesillas měl tehdy značný podíl i papež Alexander VI. , jenž pocházel z pověstného španělského šlechtického rodu Borgiů a již rok předtím bulou Inter caetera divinae inicioval vzájemné rozhovory mezi Španělskem a Portugalskem o zámořských koloniích, čímž chtěl zamezit mocenskopolitickým rozbrojům mezi nimi. Ediktem Dudum siquidem z téhož roku své návrhy rozvinul. V obou případech přicházela iniciativa ze španělské strany, zatímco Portugalci papeže z rodu Borgiů podezřívali, že chce stranit své španělské vlasti. Papežský zásah do světové politiky byl však motivován historickým vývojem na Pyrenejském poloostrově od r. 1479, v němž skončila válka o kastilské dědictví a Portugalsko se zřeklo s konečnou platností nároků na Kastilii. Mírovou smlouvou v Alcácovas mezi Portugalskem a Španělskem byly také zcela nově upraveny zámořské vlastnické poměry:
* Španělsko dostalo Kanárské ostrovy.

* Portugalsko získalo Guineu a území podél afrického pobřeží
* Španělsko uznalo portugalská práva na Azory, Madeiru a Kapverdské ostrovy. Toto územní dělení z r. 1479 stanovilo sféry zájmů v jižním a východním Atlantiku, nikoliv však na Západě, v Novém světě. Po Kolumbových objevných plavbách (-> 1492) byli na podobné úpravě zainteresováni především Španělé, zvláště poté, co portugalský král Jan II. prohlásil území objevená Kolumbem zkrátka za portugalské vlastnictví. To pohnulo papeže Alexandra VI. k tomu, aby zasáhl do věci jako zprostředkovatel, další jednání pak vedla k uzavření smlouvy v Tordesillas.