Mahájánský směr buddhismu vytvořil představu nebe obydleného bódhisattvy, jež lze uctívat a modlitbami o něco žádat. Na nebesích jsou též minulí procitnuvší buddhové a budoucí buddha Maitréja. Mezi nejznámější a nejoblíbenější bódhisattvy patří:

Maitréja,nejdřívější bódhisattva, kolem jehož vznikl kult oddaného uctívání. Odpovídá skutkem na modlitby těch, kteří ho uctívají. Je to slitovná a laskavá bytost a poskytuje pomoc každému, kdo o ni k němu volá. Avalókitéšvara, jenž je pln slitovného soucitu a lásky, protože očišťoval a prověřoval své sliby během nesčetných věků. Může na sebe přijmout jakoukoli podobu ku pomoci lidským bytostem. Odměňuje hlavně ty, kteří na něj myslí a proslovují jeho jméno. Je patronem Tibetu. V Číně, kde byl pzměněn v bohyni Kuan-jin, je nejoblíbenějším z bódhisattvů. Maňdžušrí, symbol moudrosti a výmluvnosti. Je stále mlád a nestárne. Objevuje se ve snech, někdy jako sirotek nebo chuďas. Kdokoli ho uctívá, Maňdžušrí ho ochrání a pomůže mu dosáhnout nirvány. Mahájánská teologie pevně spočívala na dvou základních filosofiích:

1)Madhjamaka - škola středu: Jejím zakladatelem byl Nágárdžuna, který žil asi v letech 100-165. Nágárdžuna stanovil, že všechno, co existuje, je pouhá prázdnota. Proto je jeho teorie někdy zvána doktrínou prázdnoty. Nágárdžuna připouštěl, že pro praktické účely každodenní svět existuje. Ale protože je složen z pomíjivých a nesetrvalých jevů, postrádá absolutní realitu. Protože prázdnota je jediný jev, který se nikdy nemění, je to jediná absolutní realita. Prázdnota je vlastně totéž co nirvána. Z madhjamacké doktríny vyplývá jeden velmi optimistický důsledek. Třebaže existenci prázdnoty nelze dokázat běžnou logikou, je možno ji přímo zakusit v meditaci. Prázdnota je všude a vskutku není žádného rozdílu mezi nejvyšší, absolutní prázdnotou a světem jevů. Lidé a vůbec všechny bytosti jsou už součástí prázdnoty. Takže potencionálně už jsou to všechno buddhové, jen kdyby hlubokou meditací poznali prázdnotu a uvědomili si pravou přirozenost věcí a jevů. “Půjdeš-li do sebe hledat sama sebe, je to krokem k procitnutí.”

Madhjamacké učení bylo velmi oblíbeno v Číně a v Japonsku. Protože zdůrazňovalo spásu v reálném světě, vábilo praktického ducha Číňanů a Japonců. Jelikož reálný svět a nirvána jsou tím pádem jedno a totéž, madhjamaka vyvolávala lásku k přírodě, jež je v obou zemích důležitou hodnotou. A opravdu, výtvarné zobrazování prázdnoty se stalo výrazným námětem v čínském a japonském umění. Nadto madhjamaka nabízela k procitnutí rychlejší cestu.