Porážka v bitvě u Kurska se stala předzvěstí nevyhnutelné porážky a konečného pádu nacistické „třetí říše“. Strategická iniciativa zůstala již natrvalo v rukou Sovětské armády, což příznivě ovlivnilo situaci na všech ostatních válčištích.

Povznesla se i spolupráce mezi zeměmi protifašistické koalice, zejména mezi SSSR, USA a Velkou Británií. Dokladem toho byla moskevská konference ministrů zahraničních věcí a teheránská konference, na níž se poprvé sešli J. V. Stalin, F. D. Roosevelt a W. S. Churchill. Přijatá usnesení vyjadřovala pevné odhodlání všech tří zemí vést společný boj až do úplné kapitulace nepřítele a vytvořit záruky mírového života v poválečném světě. Důležitý byl i závazek USA a Velké Británie, že nejpozději do počátku května 1944 otevřou druhou frontu v západní Evropě.

Již koncem října 1942 přešla britská armáda do protiútoku u El Alameinu. Operace se rozvinula v několikaměsíční pronásledování německo-italských vojsk, která ustupovala podél pobřeží Středozemního moře až k hranicím Tuniska. Počátkem listopadu 1942 se spojenecká armáda vylodila v Casablance, Oranu a Alžíru. Obsadila během necelých tří týdnů Maroko a Alžírsko a zahájila postup směrem k Bizertě a Tunisu – vstříc britské armádě. Fašistická vojska se octla v beznadějné situaci. Bránila se však až do poloviny května 1943, kdy byla nucena složit zbraně.

Válka v severní Africe, trvající takřka tři roky, skončila. Itálie, která snila o obnovení staré římské říše, byla poražena. Německo si zatím udrželo vládu nad Řeckem a navíc v listopadu 1942 okupovalo část Francie, ale ve Středomoří už nemohlo pomýšlet na nic jiného, než na obranu. Své pozice neudržela v této důležité oblasti ani tradiční středomořská velmoc – Francie. Postarali se o to do značné míry její západní spojenci – Britové a Američané, které přitahovala nejen nafta Blízkého a Středního východu, nýbrž i Maroko, Alžírsko a Tunisko. Britská středomořská strategie byla korunována výrazným úspěchem, oslabovala ho však přítomnost a vzrůstající vliv silného amerického partnera.

V lednu 1943 na konferenci v Casablance rozhodli Churchill a Roosevelt o vylodění svých vojsk v Itálii. Tento krok, znamenající další odložení slibované invaze do západní Evropy, sledoval především britský zájem proniknout nejkratší cestou na Balkán a do střední Evropy a ovládnout tyto oblasti dříve, než tam vstoupí Rudá armáda.

V červenci 1943 se vojska západních spojenců vylodila na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadila. Počátkem září se pak přepravila na Apeninský poloostrov. Mussoliniho fašistický režim tuto katastrofu nepřežil a zhroutil se.