Je samozřejmé, že každý národ a každá říše zanechala po sobě něco ze svých vlastních zvyklostí. Jako vedlejší produkt bojů o moc a vládu se tedy s příchodem nového milénia objevuje zcela nová Itálie. Itálie, jež byla směsicí vlivů germánských, byzantských, částečně arabských to vše na pozadí římských tradic, které nebylo možno nikdy zcela vyhladit.
Až vláda Francké říše a později německých císařů navrátila na Apeninský poloostrov relativní klid. Tím umožnila severoitalským městům opětovný hospodářský růst a zvětšení vlivu. Itálie sice zůstává součástí Svaté říše římské, ovšem z vlivu císaře se částečně vymanila. Na pozadí bojů Štaufů s Welfy, či papeže a císaře nabírají severoitalské městské komuny jako Florencie, Benátky, Milán, Janov, Pisa a Parma na síle a směřují k novému vrcholu italské civilizace. Nastává renesance.
Renesanční Itálie byla bezesporu nejrozvinutější částí tehdejšího světa, byla školou pro zbytek Evropy. Finanční moc italských měšťanů, do značné míry závislá na rozvoji obchodu, neměla obdoby. Rovněž kulturně převyšoval poloostrov zbytek Evropy. Proč se tedy tento národ, tak vzdělaný a kultivovaný, nedokázal sjednotit, čímž by svůj vliv ještě zvýšil? Důvodů je jistě mnoho. Třeba neexistence národního povědomí vládnoucích patricijských vrstev. Těm spíše šlo o finanční profit a ekonomickou nadvládu nad ostatními, než o politické a mocenské ovládnutí Itálie. Svou roli sehrála jistě i určitá řevnivost mezi samotnými městy a nejednotnost mezi jejich ekonomickými zájmy. Vždyť každé město se považovalo za nástupce římské kultury a tradice, ovšem nikdo nedokázal dosáhnout či se přiblížit jeho velikosti a síle.
Možná i protože se Italové nedokázali sjednotit do většího celku, nastává po období nesmírného vzestupu postupný pád. S nástupem nového věku se Itálie pomalu stala pouhou součástí velmocenských her ostatních států Itálie ztratila svou prestiž a lesk a stala druhořadou provincií, o kterou se ostatní s chutí dělili. Svůj vliv zde uplatňovali tu Francouzi, tu Španělé a jindy zase Rakušané. Tomu odpovídají i časté změny panovníků, změny hranic malých států, zkrátka chaos. S politickou slabostí přichází ruku v ruce i slabost hospodářská. Někdejší centrum evropské výroby začalo zaostávat až skončilo mezi hospodářsky slabými státy neschopnými konkurovat moderní Evropě. Italský osvícenec Pietro Verri tuto skutečnost vyjádřil slovy: „ .. co bude s Itálií? Jsme nezralí a nezasloužíme si žít ve znamení cti.