Zatím proběhla vzpoura i v Benátkách, kde byla 22.března obnovena republika.
Nyní se piemontský král Karel Albert rozhodl k ozbrojenému zásahu, jenž by umožnil vytlačit Rakušany z Itálie. Brzy se k němu připojily neapolské, římské a toskánské revoluční oddíly a tím byla zahájena I. válka za nezávislost. Italská armáda dokázala přinutit Rakušany k ústupu do oblasti mezi čtyřmi rakouskými pevnostmi (Peschiera, Verona, Mantova Legnano) v Popádí, po dobytí Peschiery a vítězství v bitvě u Goita 30. května se zdálo, že by Rakušané mohli být vytlačeni z Itálie. Už na počátku války se ale projevili v italském táboře vážné nedostatky. Itálie byla oslabena o podporu Říma, neboť papež se odmítl do konfliktu zapojit i přes svou předchozí liberální politiku a zničil tak naději na církevní obnovu státu. Další vážnou trhlinu pro vlasteneckou válku znamenalo, že František II. zlomil v Neapoli odpor povstalců a opět ovládl situaci ve státě, takže Karel Albert přišel i o neapolskou podporu. Následující vývoj války byl dán tím, že Karel Albert bral válku jako příležitost rozšířit svá dosavadní území a neviděl v ní způsob, jak sjednotit Itálii. To se projevilo i v jeho jednání směrem k Milánu a Benátkám, kde nechal ihned vypsat plebiscit o připojení k Sardinskému království, čímž si ubral na podpoře z obou měst. Dále tu byli Karlovi válečné chyby, díky nimž se dostal zkušený Radecký do protiofensivy, které piemontská vojska neodolala. Po bitvě u Custozy 25.července se Karel stáhnul k Milánu, kde byla 9.srpna podepsána smlouva o příměří, jež sardinskému králi zaručovala jisté územní zisky v Lombardii. Tím se ovšem zcela zpronevěřil národním ideálům a v očích vlastenců ztratil zcela svoji důvěryhodnost.
Po porážce Piemontu se v celé Itálii zvedla druhá vlna snah o změnu poměrů především ve státech střední Itálie. Po pádu představ sjednocení pod papežovou patronací se rozvinulo hnutí za ústavodárné shromáždění, inspirované Mazziniho představami, jež by řídilo boj proti Rakousku a usnadnilo sjednocení. Nejprve se hnutí prosadilo v říjnu 1848 v Toskánsku, kde byla sestavena nová vláda, jež byla pro tvorbu shromáždění. Podobná situace nastala i Římě. Po útěku papeže Pia IX. (spolu s toskánským vévodou uprchl do pevnosti Gaeta) byly vypsány volby, v nichž zvítězila demokratická strana a zahájila proces jednání o tvorbě ústavodárného shromáždění. Podobné snahy o demokratizaci vývoje zaznamenal i Turín a na čas se k jednání připojil. Nakonec ale jednání skončila neúspěchem po zásahu Karla Alberta.
Ještě jednou se Karel Albert pokusil vytlačit Rakušany z Itálie a na jaře 1849 vypověděl nedávno podepsanou mírovou smlouvu.