Tento pokus neměl naději na úspěch, Karel opět chyboval při velení a navíc již nemohl počítat s jakoukoliv podporou obyvatel. Všeobecně totiž platí, že revoluce už byla potlačena a situace uklidněna. Piemontské vojsko bylo definitivně poraženo 23.3.1849 v bitvě u Novary, po níž byl podepsán mír s Rakouskem. Sardinské království ztratilo své územní zisky z předchozí etapy bojů a král Karel Albert uvolnil své místo synovi, který nastoupil na trůn jako Viktor Emanuel II.
O revoluční hnutí v Itálii, která zůstala po porážce Piemontu a návratu Františka II. v Neapoli se postarali vlády Francie a Rakouska. Rakušané brzy obnovili svou moc v Lombardii, florentskou revoluční vládu zpacifikoval francouzský expediční sbor. Posledními svobodnými územími zůstaly Benátky a Řím. Do Říma vyslal Napoleon III. expediční sbor pod vedením generála Ouidonota. Republika, v jejímž čele stál i Mazzini a již bránil i Garibaldi se svým sborem, se ale bránila velmi statečně. Odrazila první útok a vytrvala bez naděje na pomoc až do 3.7.1849, kdy byla podepsána čestná kapitulace Říma a jeho obráncům byl umožněn bezpečný odchod z města.
Jako poslední odolávaly Benátky, které marně čekali na pomoc Garibaldiho oddílu, jenž jim šel na pomoc. Republika padla 24.8.1849.
I přes absolutní porážku bylo jasné, že Itálie nemůže z nastoupené cesty sjednocení ustoupit ani o kus zpět a musí naleznout opět nový způsob, jak svého cíle dosáhnout.


Po roce 1848 ...

Situace, která nastala po roce 1849 v Itálii, mnoho nadějí na brzké vyřešení italské otázky neskýtala. K moci se již poněkolikáté navrátily staré panovnické rody, byly odvolány revoluční ústavy. Vše se navracelo zpět k původním pořádkům. I v Piemontu se zdálo, že proběhne návrat k absolutistickému způsobu vlády, to když Viktor Emanuel II. pohrozil zrušením ústavy v případě, že by ve volbách do národního shromáždění zvítězili radikálové. K tomu naštěstí nedošlo a Sardinské království zůstalo jedinou konstituční monarchií na italském území. Stát navázal na reformy, které prováděl před rokem 1848, na čemž měl velkou zásluhu především nový ministerský předseda kníže Camillo Benso di Cavour (1810- 1861). Na své křeslo nastoupil roku 1852 po svém kolegovi z tábora umírněných Massimu d´Azeglia. Jeho rodina ho od mládí připravovala na kariéru v armádě, on sám ale spíše tíhl ke svým zálibám v podnikání a obchodu. Na svých cestách se dobře seznámil s problémy vznikajícího italského průmyslu a obchodu. Tyto zkušenosti později dobře uplatnil při své politické kariéře, již začal budovat jako zástupce názorů umírněných.