Velkou roli sehrála také snaha nerozhněvat si zahraniční mocnosti zahraniční a nezaplést se do nějakého vážného vojenského konfliktu, na nějž nebyla Itálie připravena. Rakousko se nehodlalo vzdát svých italských držav za žádnou cenu a napadení Říma, a tím i papeže, by znamenalo zvednout bouři nevole v řadách evropských katolických států, jež by jistě proti Itálii ozbrojeně vystoupili. Především Francie měli velký zájem na zachování samostatného papežského státu, Napoleon III. cítil dokonce určitý morální závazek vůči papeži a i proto byl v Římě stále přítomen francouzský expediční sbor, který papeži zaručoval bezpečnost a nezávislost. Z uvedených důvodů vláda zaujala k otázce dalšího sjednocení vyčkávací postoj a čekala na nějaký vnější impuls, nějaký konflikt, který by ji pomohl vyřešit. V červnu 1861 náhle zemřel Cavour a Itálie tak přišla o uznávaného vůdce. Cavour po sobě zanechal velmi hlubokou stopu v podobě umírněné pravicové politiky, jíž se pak drželo mnoho jeho nástupců.

Římská otázka

Osvobození Říma představovalo pro Italy nelehký úkol, vždyť nešlo jen o symbolické připojení dalšího území ve středu země. Znamenalo především definitivní svržení pozemské moci papeže. K tomu se sama italská vláda neodvážila, na scénu tak vystoupil opět Garibaldi, jenž se po roce 1861 uchýlil do ústraní na ostrov Caprera. V srpnu 1862 se přesunul na Sicílii, shromáždil nový oddíl dobrovolníků a rozhodl se zopakovat svůj pochod z roku 1860, tentokrát ale až do Říma. Sama vláda se k tomuto kroku nestavila příliš odmítavě, ovšem pod tlakem Francie, která měla své jednotky v Římě, se rozhodla Garibaldiho zastavit silou. Vyslala proti němu vojsko a 29. srpna došlo k bitvě u Aspromonte, při níž byli povstalci lehce přemoženi a sám Garibaldi byl zraněn a poté krátce vězněn.
Tento pokus přiměl italskou vládu jednat s Francií a dospět k nějakému kompromisu. Byla podepsána tzv. Záříjová úmluva, na jejímž základě se Francie zavázala stáhnout do dvou let z Říma své vojsko a Itálie měla zabezpečit papežovo území před útoky zvenčí. Smlouva obsahovala i odstavec, podle kterého se hlavním městem Itálie stala Florencie, umístěná blíže středu země. Bylo ale jasné, že vláda nechápe tento stav jako definitivní, pouze odkládá řešení římské otázky na později, až pro to budou lepší podmínky. V zemi byli zatím uvedeny proticírkevní reformy s jasným cílem oslabit církev a její vliv ve státě.
Roku 1866 dosáhli Italové druhého cíle svých snah, bylo připojeno Benátsko.