Tedy až na dvě výjimky – Benátskou a Janovskou republiku, které měli na svou restauraci největší právo, alespoň podle svého stáří, ovšem jejich vnitřní slabost a krize jim to znemožnila. Velmoci na vídeňském kongresu by těžko umožnily vznik samostatných a nezávislých republik, jakýchsi ostrůvků svobody, jež by se do budoucna mohli stát zdrojem revolucí a odporu.
Staronová vládnoucí vrstva dobře pochopila, že na nové situaci, jaká vznikla za francouzské okupace, lze asi těžko něco změnit. Bylo by nemožné vymazat z paměti hluboké změny, které zde zůstaly na skladbě společnosti, ve vztazích mezi lidmi a třídami. Zásluhu na tom měl především Code Napoléon, který byl na okupovaném území i v podřízených královstvích brzy zaveden. Většina panovníků si počínala velmi obezřetně při odvolávání zákoníku a nahradila jej pouze jeho blízkou kopií, která společnosti dobře vyhovovala. Jediný, kdo se odvážil zcela se navrátit k původnímu nepřehlednému a zaostalému zákonodárství, byl Piemont.
Politická restaurace tedy nebyla možná, ovšem nic nebránilo v restauraci hospodářské. A tak se spolu s původními hranicemi začínají zvedat staré celní přehrady a to i uvnitř vlastních států. Toto uspořádání bránilo hospodářskému a obchodnímu rozvoji všech území a zvláště těžce je nesli rozvinutější oblasti Lombardie, Benátska a Ligurska. Zde se začala šířit nálady proti vládcům, jež měli brzy za následek i vzpoury. Dalším důvodem k nespokojenosti obyvatel byla i jakási polovičatost politiky panovníků, která kolísala mezi reformním a tradicionalistickým pojetím společnosti. Nespokojenost v řadách obyvatel neustále rostla a bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvním vážnějším konfliktům.
Vedoucí silou připravující povstání proti staronovým pořádkům se stali tajné spolky, které působily po celé Itálii a jejichž cílem byla nezávislost Itálie a tvorba ústavy. Lze je označit za první organizace usilující o samostatné vnitřní osvobození Itálie bez zahraniční podpory. Tyto sektářské spolky začaly vznikat kolem roku 1807, jejich členy se stávaly většinou armádní důstojníci, ale i příslušníci buržoazie, či duchovenstva. Podle pevného řádu se příslušníci dělili podle stupně zasvěcení a podle svého původu na více skupin. Na severu byla nejvýznamnější Adelfia, kde působil i Filippo Buonarotti, v Neapolském království to byla Karbonářská společnost a v Papežské státě působila společnost Guelfia. Jako tajné společnosti se nemohli opírat o velkou podporu prostého lidu, spíše se ve svých myšlenkách upírali k revolucím provedeným s pomocí armády, ke kterým by se lidé postupně přidávali.