Také Ilion, Ilios, Ilium, slavné město a střed mocné říše v pověstech řeckých, zvané podle zakladatele říše Troja nebo podle krále Ilia.

Zbudováno bylo podle pověsti na výšině při řekách Skamandru a Simoentu, odkudž šířila se nížina pobřežní až k moři, ze které bylo zříti ostrov Ténedos. Hrad Pergamon zvaný na výšině byl obehnán hradbami, do nichž vedly brány, nejslavnější Skajská; v něm byly paláce krále a jeho rodiny, domy velmožův i svatyně bohů. Město či spíše podměstí rozkládalo se na úpatí výšiny. Obyvatelé bojovní hleděli si chovu dobytka, orby, řemesel i obchodu a řídili se bohům milými králi, jimž při budování zdí městských i bohové pomáhali. Říše Trojská prostírala se po širém okolí města, shodném v celku s pozdější Troadou, a mnozí kmenové v Evropě i v Asii byli jí nad to poddáni. Když Argonauté plavili se do Kolchidy pro zlaté rouno, přepadli a dobyli [Troja]-je i zahubili krále Laomedonta, ale syn jeho Priamos město i říši obnovil a vládl šťastně, obklopen jsa statnými syny, z nichž jmenují se udatný Hektor, sličný lukostřelec Paris neb Alexandros, Déifobos, věštec Helenos, a závislými knížaty, jako dardanský Aineias. Ale kvetoucímu městu souzena byla zkáza neodvratná. Když jednou na Olympu vznikl spor mezi bohyněmi o cenu krásy, rozhodl jej Paris ve prospěch Afroditin, čímž uraženy byly druhé bohyně a osnovaly odtud zkázu města. Návodem Afroditiným Paris unesl s ostrova Kythéry choť lakedaimónského krále Menelaa Helenu (v. t.), porušiv pohostinství, načež bratr Menelaův, mykénský anax Agamemnón vyzval všechny Hellény k boji proti králi Priamovi, který odmítl vydati Helenu.

Tak vznikla slavná Trojská válka (v. t.), již staří představovali si jako boj Řeků s národy maloasijskými. [Troja] byla sice záhy obnovena, byla však nadále bezvýznamnou osadou aiolskou, Ilion zvanou, jakkoli městiště samo, i chrám Athénin v něm, požívaly úcty daleko za meze řeckého světa se šířící. Xerxés i Alexander Vel. obětovali v [Troja]-ji na domnělých hrobích padlých hrdinův, Alexander pak obíral se myšlenkou obnoviti [Troja]-ji nákladně, ale smrť překazila záměry jeho. Lysimachos značně Ilion zvelebil a ohradil zdí v rozsáhlém objemu. Když kol. r. 200 př. Kr. v Římě, hlavně působením básní Enniových, vzešla domněnka, že Římané jsou potomky Aineiových Trojanů, sláva [Troja]-je vystoupila znova v popředí. Římané s velikou horlivostí pečovali o rozkvět Ilia, zpustošeného častěji bojovnými sousedy, zvláště Galaty, a pobořeného r. 85 př. Kr. démokratickým vojevůdcem Fimbriou. Sulla kázal Ilion znovu zbudovati a po něm i jiní vznešení Římané péči svou jemu prokazovali, ba tvrdí se, že C. Julius Caesar obíral se myšlenkou založiti na místě [Troja]-je nové hlavní město světové své říše. Než přes veškery tyto snahy Ilion nevyšinulo se již nad význam obyčejného města provinciálního. Hadrian a Caracalla navštívili Ilion, Konstantin Veliký pak, hodlaje založiti nové hlavní město říše, pomýšlel s počátku též na [Troja]-ji. Za dob byzantských Ilion bylo sice sídlem biskupským, ale klesalo ustavičně, až upadši v moc Turků r. 1306, bylo trvale opuštěno a trosky jeho staly se zásobou staviva pro celé okolí. Existence Ilia jest důkazem, že tradice o [Troja]-ji bez přerušení se udržovala, ale o poloze městiště jejího vznikly již za dob alexandrijských spory, hlavně podnícené soupeřivostí nedalekého města Sképse.

Jakkoli slavný Polemón Ilijský dokazoval, že oltář Dia Herkeia v lliu jest týmž oltářem, u něhož Priamos byl usmrcen, přece docházely uznání vývody Démétria Sképsioty, když shledával, že Ilion neshoduje se s obrazem [Troja]-je v poesii homérské. Znova podnícen spor o polohu [Troja]-je francouzským cestovatelem Le Chevalierem, který cestovav r. 1785 v Troadě, prohlásil za městiště Priamova Pergama výšinu Balidagh, odkudž prý šířilo se město po svahu až k nynější osadě Bunarbaši. Výklad Le Chevalierův docházel souhlasu předních autorit, W. M. Leakea, Ch. Texiera, E. Curtia, Forchhammia, J. Kieperta i j., ba ještě r. 1864 J. G. von Hahn jal se bezvýsledně kopati blíže Bunarbaši. Teprve J. Schliemann rozřešil spor s výsledkem trvalým. Hledaje od prvých počátků svého snažení městiště trojské na výšině Hissarliku, zahájil v dubnu 1870 se svolením Vysoké Porty výkopy své na severním úpatí Hissarliku, v čemž pokračoval do r. 1873. Výsledkem bylo poznání, že Hissarlik jest ssutinný pahorek, ukrývající v sobě zbytky několikerých osad nad sebou položených, od dob předhistorických až po římské Ilion, jehož chrám byl objeven v základech. Osadu druhé vrstvy, jíž přisouzen byl i vzácný poklad, r. 1873 blíže někdejší městské hradby objevený, Schliemann pokládal za [Troja]-ju homérskou, jejíž rozsah i vnitřní rozdělení, zvláště pak zbytky vynikajících budov, byly již seznány. R. 1878 ve výkopích pokračováno, současně pak zkoumáním na Balidaghu a v Bunarbaši prokázána bezpodstatnost vývodů Le Chevalierových. Znamenité výsledky snahy Schliemannovy byly poněkud zastíněny snahou jeho po ztotožňování památek objevených s místy v poesii homérské připomínanými, čímž vzbuzována nedůvěra v kruzích skeptických, projevující se hojnou rozpravou vědeckou (d'Eichthal, Le site de Troie selon Lechevalier ou selon Schliemann, Paříž, 1875; Conze v »Preuss. Jahrbb.« 1874-75, Steitz, »Neue Jahrbb. f. Philol.« 1875; von Eckenbrecher, Die Lage des Homerischen [Troja], Düsseldorf, 1875; Keller, Die Entdeckung Ilions zu Hissarlik, Freibg. i. Br., 1875). R. 1882 Schliemann přikročil k badání podrobnému za spoluúčastenství W. Dörpfelda a věnoval péči hlavně odkopáni jednotlivých staveb.