Také Ilion, Ilios, Ilium, slavné město a střed mocné říše v pověstech řeckých, zvané podle zakladatele říše Troja nebo podle krále Ilia.
Zbudováno bylo podle pověsti na výšině při řekách Skamandru a Simoentu, odkudž šířila se nížina pobřežní až k moři, ze které bylo zříti ostrov Ténedos. Hrad Pergamon zvaný na výšině byl obehnán hradbami, do nichž vedly brány, nejslavnější Skajská; v něm byly paláce krále a jeho rodiny, domy velmožův i svatyně bohů. Město či spíše podměstí rozkládalo se na úpatí výšiny. Obyvatelé bojovní hleděli si chovu dobytka, orby, řemesel i obchodu a řídili se bohům milými králi, jimž při budování zdí městských i bohové pomáhali. Říše Trojská prostírala se po širém okolí města, shodném v celku s pozdější Troadou, a mnozí kmenové v Evropě i v Asii byli jí nad to poddáni. Když Argonauté plavili se do Kolchidy pro zlaté rouno, přepadli a dobyli [Troja]-je i zahubili krále Laomedonta, ale syn jeho Priamos město i říši obnovil a vládl šťastně, obklopen jsa statnými syny, z nichž jmenují se udatný Hektor, sličný lukostřelec Paris neb Alexandros, Déifobos, věštec Helenos, a závislými knížaty, jako dardanský Aineias. Ale kvetoucímu městu souzena byla zkáza neodvratná. Když jednou na Olympu vznikl spor mezi bohyněmi o cenu krásy, rozhodl jej Paris ve prospěch Afroditin, čímž uraženy byly druhé bohyně a osnovaly odtud zkázu města. Návodem Afroditiným Paris unesl s ostrova Kythéry choť lakedaimónského krále Menelaa Helenu (v. t.), porušiv pohostinství, načež bratr Menelaův, mykénský anax Agamemnón vyzval všechny Hellény k boji proti králi Priamovi, který odmítl vydati Helenu.
Tak vznikla slavná Trojská válka (v. t.), již staří představovali si jako boj Řeků s národy maloasijskými. [Troja] byla sice záhy obnovena, byla však nadále bezvýznamnou osadou aiolskou, Ilion zvanou, jakkoli městiště samo, i chrám Athénin v něm, požívaly úcty daleko za meze řeckého světa se šířící. Xerxés i Alexander Vel. obětovali v [Troja]-ji na domnělých hrobích padlých hrdinův, Alexander pak obíral se myšlenkou obnoviti [Troja]-ji nákladně, ale smrť překazila záměry jeho. Lysimachos značně Ilion zvelebil a ohradil zdí v rozsáhlém objemu. Když kol. r. 200 př. Kr. v Římě, hlavně působením básní Enniových, vzešla domněnka, že Římané jsou potomky Aineiových Trojanů, sláva [Troja]-je vystoupila znova v popředí. Římané s velikou horlivostí pečovali o rozkvět Ilia, zpustošeného častěji bojovnými sousedy, zvláště Galaty, a pobořeného r. 85 př. Kr. démokratickým vojevůdcem Fimbriou. Sulla kázal Ilion znovu zbudovati a po něm i jiní vznešení Římané péči svou jemu prokazovali, ba tvrdí se, že C. Julius Caesar obíral se myšlenkou založiti na místě [Troja]-je nové hlavní město světové své říše. Než přes veškery tyto snahy Ilion nevyšinulo se již nad význam obyčejného města provinciálního. Hadrian a Caracalla navštívili Ilion, Konstantin Veliký pak, hodlaje založiti nové hlavní město říše, pomýšlel s počátku též na [Troja]-ji. Za dob byzantských Ilion bylo sice sídlem biskupským, ale klesalo ustavičně, až upadši v moc Turků r. 1306, bylo trvale opuštěno a trosky jeho staly se zásobou staviva pro celé okolí. Existence Ilia jest důkazem, že tradice o [Troja]-ji bez přerušení se udržovala, ale o poloze městiště jejího vznikly již za dob alexandrijských spory, hlavně podnícené soupeřivostí nedalekého města Sképse.
Jakkoli slavný Polemón Ilijský dokazoval, že oltář Dia Herkeia v lliu jest týmž oltářem, u něhož Priamos byl usmrcen, přece docházely uznání vývody Démétria Sképsioty, když shledával, že Ilion neshoduje se s obrazem [Troja]-je v poesii homérské. Znova podnícen spor o polohu [Troja]-je francouzským cestovatelem Le Chevalierem, který cestovav r. 1785 v Troadě, prohlásil za městiště Priamova Pergama výšinu Balidagh, odkudž prý šířilo se město po svahu až k nynější osadě Bunarbaši. Výklad Le Chevalierův docházel souhlasu předních autorit, W. M. Leakea, Ch. Texiera, E. Curtia, Forchhammia, J. Kieperta i j., ba ještě r. 1864 J. G. von Hahn jal se bezvýsledně kopati blíže Bunarbaši. Teprve J. Schliemann rozřešil spor s výsledkem trvalým. Hledaje od prvých počátků svého snažení městiště trojské na výšině Hissarliku, zahájil v dubnu 1870 se svolením Vysoké Porty výkopy své na severním úpatí Hissarliku, v čemž pokračoval do r. 1873. Výsledkem bylo poznání, že Hissarlik jest ssutinný pahorek, ukrývající v sobě zbytky několikerých osad nad sebou položených, od dob předhistorických až po římské Ilion, jehož chrám byl objeven v základech. Osadu druhé vrstvy, jíž přisouzen byl i vzácný poklad, r. 1873 blíže někdejší městské hradby objevený, Schliemann pokládal za [Troja]-ju homérskou, jejíž rozsah i vnitřní rozdělení, zvláště pak zbytky vynikajících budov, byly již seznány. R. 1878 ve výkopích pokračováno, současně pak zkoumáním na Balidaghu a v Bunarbaši prokázána bezpodstatnost vývodů Le Chevalierových. Znamenité výsledky snahy Schliemannovy byly poněkud zastíněny snahou jeho po ztotožňování památek objevených s místy v poesii homérské připomínanými, čímž vzbuzována nedůvěra v kruzích skeptických, projevující se hojnou rozpravou vědeckou (d'Eichthal, Le site de Troie selon Lechevalier ou selon Schliemann, Paříž, 1875; Conze v »Preuss. Jahrbb.« 1874-75, Steitz, »Neue Jahrbb. f. Philol.« 1875; von Eckenbrecher, Die Lage des Homerischen [Troja], Düsseldorf, 1875; Keller, Die Entdeckung Ilions zu Hissarlik, Freibg. i. Br., 1875). R. 1882 Schliemann přikročil k badání podrobnému za spoluúčastenství W. Dörpfelda a věnoval péči hlavně odkopáni jednotlivých staveb.
Tehdy shledáno, že odkopána dosud pouze akropolis; existence podměstí na svahu nebyla posud prokázána monumentálně, ale byla pravděpodobna z analogie. Proti Schliemannovi a Dörpfeldovi tehdy vyvstal Arnošt Bötticher, který spisem »La Troie de Schliemann une nécropole à incinération à la manière Assyro-Babylonienne« (Louvain, 1888 až 1889) dovozoval, že památky na Hissarliku vykopané jsou zbytky předvěké ohňové nekropole a obviňoval oba hlavní nálezce, že na podporu svých theorií porušili podstatně zdi zachované. Ale mezinárodni odborná konference, konaná v Hissarliku 1. až 6. pros. 1889 a s pokračováním v břez. 1890, dala za pravdu Schliemannovi a Dörpfeldovi. (Prášek v »Osvětě« 1890, 915 sl., 993 sl.) Po smrti Schliemannově r. 1890 Dörpfeld r. 1893 podjal se dalšího zkoumání a tu shledáno, že vyskytuje se v Hissarliku nad sebou devatero různých vrstev kulturních, z nichž šestá, od zpodu počínajíc, již dříve Schliemann přisuzoval době lydské, repraesentuje městiště z doby mykénské (W. Dörpfeld, [Troja], 1893. Bericht über die im J. 1893 in [Troja] veranstalteten Ausgrabungen. Lip., 1894). Podporou německého císare Viléma II. umožněno r. 1894 Dörpfeldovi podrobné prozkoumání mykénského města v [Troja]-ji, čímž výzkumné práce trojské dovršeny. Výsledek prací Schliemannových a Dörpfeldových (Dörpfeld, [Troja] und Ilion, Athény, 1902) jest tento. Nejstarší (prvé od zpodu) sídliště vzniklo ještě v době kamenné, ± 3000 př. Kr., v rozměrech nevelikých. Zbudováno bylo na skalné ploše, 26 m nad mořem zvýšené, a zachovaly se z něho zbytky nemnohé. Druhé město vzniklo na ploše, rumem prvého navršené, a skládalo se z hradu zdí obehnaného; veškery stavby byly z cihel na slunci sušených a na jihu byl prostor rozšířen.
Toto městiště jeví stopy velikého požáru, jimž bylo zničeno, načež vznikly na něm tři malé otevřené osady (třetí až páté sídliště). Všecky tyto vrstvy mají ráz předhistorický. Do doby historické vstupujeme šestou vrstvou, mykénským městem, jehož úroveň vznáší se již 36 m n. m. V této šesté vrstvě, charakterisované střepinami z doby mykénské, objeven veliký hrad, od kamene zbudovaný, mohutnou hradbou obklopený, s hojnými budovami velikých rozměrů, jenž tudíž repraesentuje [Troja]-ju homérskou. Celkem v něm objeveno sedmero velikých a větší počet menších budov, které však, proti vnitru hradiště tirynthského, nečiní skupinu souvislou, nýbrž každá jest celkem samostatným, svými rozměry obdobné zjevy v Tirynthu značně převyšujícím. Také způsob stavby jest nákladnější než stavba domů tirynthských a mykénských, ježto toliko základy zbudovány jsou z kamenů hrubě otesaných, stěny však již z kamenů pečlivě hlazených. Pohříchu vnitřní čásť mykénského hradu v [Troja]-ji byla překopána k nepoznání při stavbě římského llia, ježto podle úsudku Dörpfeldova původní jehlancovitý tvar pahorku nehodil se k nákladným a širé úrovně vyhledávajícím stavbám císařským. V budovách shledaných spatřují se domy obytné, skládající se po výtce z uzavřené světnice a z otevřené předsíně; jedna z nich zdá se býti zbytkem chrámu, ježto rozdělena byla v podélném směru řadou sloupů, jest položena na blízku chrámu Athénina a ohrazena zdí.
Hradba hradu budována jest velmi pečlivě o šířce 4,2 m; v severovýchodním rohu jejím jest mohutná věž o stěnách zcela ohlazených. Do hradby vedou tři brány, z nichž jedna dvojitá. Podle zachovaných dotud znaků hrad tento byl po třikráte zbořen a vždy opět přestavěn. Nálezy keramické, bronzové, avšak i zlaté a stříbrné svědčí o vysokém stupni blahobytu jeho obyvatelstva. Tato [Troja] šesté vrstvy klade se do květu mykénské vzdělanosti, 1500-1000 př. Kr. Určité stopy ukazuji, že byla zničena požárem, a okolnosti, za nichž Schliemann objevil slavný poklad, dosvědčují, že byla vzata zbraní. Ale městiště nezůstalo pustým, nýbrž vzniklo na něm sedmé sídliště, již určitě řecké, než s příměsky cizími, snad kimmerskými. Zachovala se zpráva, že hradby Sigeia a Achilleia na blízku byly pořízeny ze staviva trojského. Sídliště toto, obdrževši obyvatelstvo aiolské, přešlo v sídliště osmé, známé klassickým Řekům, s chrámem Athéniným. Sídliště toto bylo sice Lysimachem povzneseno, přes to nenabylo nikdy významu, až za Sully vzniklo sídliště deváté neboli římské Ilion. Historicky nejpamátnější jest [Troja] doby mykénské neboli šesté sídliště.
Zbytky její nasvědčují, že pověsti o [Troja]-ji a o trojské válce nejsou bezpodstatné, neboť z nich shledává se existence mocného a bohatého královského sídla, a zajisté i městské osady na jeho úpatí, jež ovládaly s povzneseného svého městiště kraj po obou stranách Hellésponta rozložený. [Troja] tato pěstovala styky s vnitrozemím maloasijským a lid její měl vynikající účastenství ve vzdělanosti doby mykénské. Rozkvět této [Troja]-je spadá do prostřed II. tisíciletí př. Kr. a značí podle způsobu svého střed mezi dobou význačnou Knossem a dobou repraesentovanou Mykénami. Různé okolnosti nasvědčují, že [Troja] šestého sídliště byla obývána Frygy z Evropy přišlými, souvislost pověsti o Argonautech a o plavbách hrdinův od [Troja]-je se vracejících označuje, že rozkvět [Troja]-je byl v úzkém spojení s námořskými vpády, známými z egyptských zpráv z doby XVIII., XIX. a XX. dyn. Za těchto vpádů [Troja] byla nepochybně vyvrácena. Pokusy podnikané, aby ve zprávách o vpádech námořských zjištěno bylo jméno [Troja] neb Ilion, se vsak neosvědčily. Řečtí osadníci z Thessalie zabravše pomoří trojské, mohutnými troskami a místními pověstmi upozorněni byli na minulost [Troja]-je a na boje, jimiž byla zničena, načež vzpomínky a pověsti místní jsouce kontaminovány s pověstmi ryze thessalskými, zvláště o Achilleovi, daly vznik pověsti o válce trojské, epickou poesií zvěčněné. Rok 1184 př. Kr., do něhož kladena byla zkáza [Troja]-je, byl východištěm četných chronologických kombinací starověkých. Pšk.
