Když se Němcům nepodařilo vyhrát ruskou válku hned v roce 1941, doufali, že nový nápor v létě 1942 jim přinese konečné vítězství. Jejich plán měl dvě hlavní útočné linie - z Charkova ke Stalingradu a z Krymu na Kavkaz. Nové tažení na východ bylo velkolepé, protože se týkalo téměř 2 milionů mužů. Jejich účelem bylo odříznout Stalinovy životně důležité zásobovací trasy vedoucí přes Kavkaz a podél Donu a Volhy. Dále ho zbavit ropných nalezišť a západní pomoci, přicházející přes Írán. Kdyby se podařilo dosáhnout těchto cílů, výsledkem by nepochybně bylo konečné rozhodující vítězství, protože Rusové by patrně neměli jinou možnost, než žádat o předčasný mír.
Když se nacistům nepodařilo dosáhnout těchto cílů, museli si poprvé připustit myšlenku, že možná válku nevyhrají.
Celá událost se stala jednou z největších a nejdůležitějších a bezesporu nejkrutějších bitev v dějinách lidstva. Operace probíhaly v kruhové oblasti s průměrem větším než 500 mil a trvaly téměř celý rok. Na počátku nebyl hlavním cílem Němců Stalingrad, ale maximální zničení sovětských jednotek. Hitlera se postupně zmocňovala osobní posedlost Stalinovým městem.
1. fáze německých operací r. 1942 probíhaly dokonce lépe, než se očekávalo, protože Stalin byl posedlý obranou Moskvy. Když konečně 12. května zahájil velký útok jižně od Charkova, byl tento útok rychle zachycen a zlikvidován rychlými manévry německých tankových jednotek. Poté Němci zaútočili na hnízda odporu na Krymu, a tak si v červnu otevřeli cestu pro rychlý nápor směrem na východ.
Až v červenci se začali v německých operacích objevovat trhliny. Bylo jich zpočátku málo, ale postupně rostly do té míry, že se hlavního stanu zmocňoval pocit nejistoty. Hitler prohlásil, že chce postupovat na co nejširší frontě, ale tím se armáda příliš roztáhla do šířky a byla zranitelnější zejména pak v horském terénu na Kavkaze. 23. srpna zahájila utok od západu Paulusova 6. armáda (300 tisíc mužů). Došlo k masovému leteckému bombardování, které zničilo většinu předměstí, ale zároveň pomohlo Rusům stáhnout se na střední obrannou linii. V době stalingradské bitvy nevěděly sovětské jednotky stále ještě nic o jemnější taktice vedení bitev. Jejich zuřivé a opakované protiútoky, které měly vyhnat vetřelce z města, zaznamenaly jen nepatrné úspěchy.
Podařilo se jim hájit obrannou linii a změnily bitvu v brutální boj dům od domu, v němž byla německá technika k ničemu.