1) Předromanská a romanská architektura

˝Románské umění˝tímto pojmem označujeme první uměleckou epochu středověku v Římskokatolické evropě. Zahrnuje Karolínské či předrománské umění a na něj navazující románský sloh, trvající od 11 do 13 století. ˝ROMÁNSKÝ˝ toto slovo mělo původně vyjadřovat římsko-antický původ před antického stavitelství. Výjma fortikačního stavitelstvý a falcí. Nemá románská profánní architektura nijak velký význam. Naopak sakralní stavby zdůraznují obrovskou rozmanitost forem. V nichž se odrážejí politické dějiny i rozdílné rozvíjení stavební tradice jednotlivých regionů.

Další prvky se sem šířily podél poutních cest a po vandrujících lidech. Obecně řečeno je tato epocha ve znamení oblouků: na ozdobných portálech na klenebních pasech na mezilodních arkádách. Příznačné je také zdůraznění zdí. V těchto bodech spočíva zakladní odlišnost od nasledující gotiky.

Středem zájmu jsou baziliky je to stavební typ pocházejicí z antiky. Přednost architektů je upřena na oba její záběry východní i západní. Západní přístavby jdou daleko nad rámec praktické potřeby. Budují se skupiny i jednotlivé věže. Jako protiváha se mohou věže oběvit i ve vychodní části. Ve východní části nad kryptou vzniká množství různých řešení s pričnou lodí, se stupňovitými či vedlejšími chóry, ochozy a a psidami. Mezi technické vymoženosti románského slohu patří křížová klenba s pásy a křížová žebrová klenba. Vedle baziliky se staví i centrály a síňové kostely.

V konstrukcích kleneb vynikala především Francie. Na rozvoj zdejší architektury měla velký vliv stavba druhého klášterního chrámu v Cluny (954-981 ) a to je celkové řešením, tak jednotlivostmi, například vedlejšími chóry či věncem radikálních kaplí v zavěru. V Sáint-Rémi v Remeši (1049 vysvěcen, goticky zaklenut) byly emporové otvory do hlavní lodi vyřešeny jako dvojarkády pod jedním přesahujícím obloukem, tzv. Biforium. Tento způsob se velmi rozšířil. Z Francie(jižní) rovněž přišlo zaklenutí celích kostelů valenou klenbou nejdříve se tento způsob dostal do Španělska a potom dále do ostatních zemí. V Akvitanii se rozvinul typ byzanských kopulových kostelů. Hlavní loď byla zaklenuta řadou kupolí na pendativech, které se zvedali nad pilířovými arkádami, jako je tomu v katedrále v Angoulême. Burgundská škola se proslavila stavbou třetiho chrámu v Cluny ( počatek1088). Někdy nepřekonané rozměry kostela, pětilodí a čtyřy věže na východní straně velmocenské postavení Clunyjských. Další stavby, jakoje katedrála v Atunu, už jenom mírně obměnují tento půdorys.

Sálská dinastie v Německu pokračuje v otónských tradicích. V této době se stavý dvouchórové kostely (např. Reichenau nebo St. Gallen), v interierech se uplatňuje tzv. Saské střídání podpor, například v klášterním kostele v Quedlinburgu (1070) nebo pruběžná příčná loď jako u klášterního kostela v Hersfeldu z roku 1037. Charakteristickými stavbami německého románskeho období se stanou mohutné dómy s pilířovými nebo sloupcovými arkádami, jako například ve Wülzburgu nebo v Kostnici.
Dóm ve Špýru překonává jako architektonická idea všechny ostatní románské stavby. Kostel, jehož stavba začala roku 1025 byl určen za pohřebiště sálských císařů a tím i za centrum říše, jejíž panovníci neměli stále rezidenční místo. Dóm za císaře Jindřicha IV. získal maestátní vzhed po roce 1080 zaklenutím střední a boční lodí pomocí vázaného systému a konstrukcí trpasličí galerie na vnějšku stavby.

Vázaný klenební systém, při němž jednomu klenebnímu poli prostřední lodi odpovídající dvě klenební pole boční lodí, se stak typickým pro architekturu v Porýní kolem Kolína Maria Laach. Jako zvlaštní forma zde vznikl trikonchos( Kolín nad Rýnem,Sv. Apoštolové). Bez větší odezvy v Německu zůstala stavební škola z Hirsaku, jejíž vedlejší chóry se otevírají do prostřední lodi dvojitými arkádami. Štaufské umění na horním Rýnu je příznačná žebrová klenba s pásy. Za Jindřicha Lva vznikli cihlové klenby katedrál misijních biskupství Ratzerburg, Lübeck a Schwerin.

V 11. stol. končil v Itálii byzantský vliv. V Lombardii se v tuto dobu začali stavět klenuté katedrály na vázaném půdorysu, který italská architektura převzala ze Špýru a poprvé jej uplatnila na dómu v Modeně. Pro italskou románskou architekturu jsou ovšem příznačné i časté centrály s náročnými dekorativními arkaturami. Italové dávali přednost pri stavbě věží samostatně stojícím kampanilám. Vzhledem k nepřerušované anticke tradici u románských kostelů v Toskáně se mnohdy hovoří o protorenesanci.
Největší úrovně dekoru dosáhli stavitelé v Apulii. Na Sicílii se v důsledku byzantských tradic a normanského stavitelstvý vytvořil svérázný slohový konglomerát. A takový to byl rozvin románské kurtury v nekolika zemích světa.