Nizozemská škola:
Nizozemská škola je dovršením dosavadního vývoje vícehlasu. Nizozemci pozvedli polyfonní umění k největší dokonalosti. Kontrapunkt, vzájemné spojení několika nápěvů. Přivedli k takové technické virtuozitě, že se stali mistry tematické práce (rozvíjení tématu) a učiteli dalších hudebních období. Bachova polyfonie, u nás Černohorského a nejnověji i Novákova nebo Vycpálkova spočívají na pravidlech a vymoženostech, které položili Nizozemci. Někdy zaběhli do hříček a umělůstek, jejich skladby bývaly i záležitostí matematických výpočtů. Kánon, při němž druhý hlas důsledně opakoval nápěv druhého hlasu, byl zván fuga (útěk, první hlas utíkal, nebylo jej možno dohonit), stal se zdrojem oněch četných umělůstek. Byl zpracován hned jako račí kánon (druhý hlas zpíval melodii pozpátku, od konce na začátek), jindy jako zrcadlový (v obrácených intervalech jako v zrcadle), jindy opět jako hádankový – utajený, nebo v prodloužených rytmických hodnotách apod. Největší mistři podléhali těmto vlivům a nevhali užít podobných hříček a rebusů. Ockeghemovo 36-ti hlasé Deo gratias bylo komponováno devatero násobně kánonicky. Devět hlasů opakovalo vždy po přestávce jednoho taktu stále tutéž melodii. Podobně Josquinovo 24-hlasé Qui habitat (kdo přebývá). Nizozemskou školu lze dělit na starší a mladší. Hlavou starší školy jsou skladatelé Guillame Dufay (asi 1400-1474) a Gilles Binchois (asi 1400-1460). Tato starší škola vychází z gregoriánského chorálu i francouzské ars nova a je značně ovlivněna anglickým skladatelem Johnem Dunstablem (asi 1380-1453), skladatelem písní a hymnů a zakladatelem variační formy. Starší škola pěstuje mše a moteta, která jsou vícehlasým zhudebněním náboženského textu, méně se věnovala světské písni lidového rázu. Převaha nejvyššího hlasu s lidovou melodikou a pohyblivou rytmikou byla zvlášť charakteristická Dufayovu, která začínala uplatňovat také čtyřhlas.Mladší nizozemskou školu vedou skladatelé Jean Ockeghem (asi 1430-1495), Jacob Obrecht (asi 1452-1505), Josquin Des Prés (asi 1450-1521); zpravidla uplatňují čtyřhlas, a to bez přednostního zdůraznění prvníhi hlasu, rovnoprávně pro všechny. Mše se stala representativní formou této školy, jsouc řešena jako šestidílný motetový cyklus (Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus). Cantus firmus jako základní opora vybírá buď z chorálu nebo ze světské písně, nebo se tvoří též často samostatně.