Sem patří také Gregorio Allegri (1582-1652), proslulý svým Miserere v technice prosté harmonizace, které proti zákazu odposlouchal a po paměti napsal W. A. Mozart. Palestrinův sloh uvádí do Španěl zvláště Tomáš Luis de Victoria (asi 1550-1611), skladatel madridského dvora. Zvláštní místo v dějinách hudby druhé polovice 16. stol. Zaujímá Orlando di Lasso (1531-1594), původem Valon z Hennegavska. Představuje svým životem (pro svůj krásný hlas odvezen na Sicílii, potom v Miláně, nato konal veliké cesty po Francii anakonec zakotvil v Mnichově jako dvorní kapelník) i dílem pravý typ mezinárodního a všestranného umělce. Vrcholná nizozemská technika stala se mu základem, na němž budoval svá díla, zachovávaje zvláštní osobitost a hloubku. Skládal francouzské chansony, německé písně i vlašské madrigaly a jeho Magnum opus musicum představuje vrchol Lassova útvaru mottetového. Ze dvou tisíc děl jsou nejvýraznější a nejslavnější Kajícné žalmy Davidovy a Lamentace Jobovy. Přestože není slohově tak čistý jako Palestrina, zasluhuje uznání pro svou neumdlévající pracovitost, zdokonalování a mistrovství. Jeho sborové Echo, založené na protikladu f a p, žije v četných úpravách dodnes v repertoárech pěveckých sborů. České země v 15. a 16. stol.:
U nás se rozvíjí lidová tvořivost v četných lidových písních, z nichž některé se zachovaly též v kancionálech duchovních písní. Je to svědectví, jak lid vyjadřoval své myšlení formou duchovní písně. Vzácností doby je čtyřhlasá Čechové, milí Čechové, vytištěná r. 1525 (patrně 1. český nototisk). Až do nejnovější doby proikly lidové písně Proč kalina v struze stojí, jíž užil Zdeněk Fibich ve své opeře Šárka, a Eliško milá, srdečná,- píseň spollečná čechům i Němcům. Národní umělec Vítězslav Novák vytvořil z této písně píseň Vij mi věnec, Haničko má milá, jež má prostý nápěv v dorické tónině. Také duchovní píseň se tehdy rozvíjí, a to takovou měrou, že je potřeba obecné noty, aby se vystačilo s písní pro všechny význačné dny církevního roku. Obecná nota je tehdejší způsob, jak proniknout oblíbenou písní mezi široké vrstvy a získat je určité náboženské myšlence. Skladatelé a básníci zvolili nejznámější melodie, aby se zvaly tak zvanou obecnou notou, jakýmsi starým cantem firmem. Takovým obecným notám se podložil nový potřebný text a tak vznikla další píseň. Tento způsob skládání vyhovoval okamžitým potřebám náboženským. Tak vznikaly četné písně s novými texty. Proto najdeme méně nových nápěvů, klesala skladatelská i celková umělecká úroveň nových písní. Bryz ozývaly se hlasy proti obecným notám volající po nerozlučném spojení jednoho textu a jednoho nápěvu.