Jan Blahoslav nazýval skládání na obecnou notu „oblékání v kabát na jiného šitý,“ čímž zdůrazňoval potřebu jednoty původního textu a nápěvu. Známe asi třicet melodií, které byly vybrány jako obecné noty a pojily se k určitým obdobím církevního roku. Obecno notu zavedl do naší literatury Václv Miřínský (N1492), který psal texty nejen k nápěvům vlastním a cizím, nýbrž i k nápěvům lidových písní.Z Miřínského písní byla nejznámější Kristus, příklad pokory. Všecky jeho písně byly vydány po jeho smrti pod názvem Písně gruntovní a vvelmi utěšené (1522) a Písmě na epištoly a na čtení velmi utěšené (1551). Vedle Miřínského vynikl jako pěstitel obecné noty jindřichohradecký kazatel Kliment Bosák, z jehož písní byla známá Otče náš, milý pane. Ruská a polská hudba v 15. a 16. stol.:
V Rusku se v 15. stol. a začátkem 16. stol. rozvíjela především tvorba pravoslavného chrámového zpěvu a výkony dvorní pěvecké kapely. Znamjennyj raspěv (jednohlasý bohoslužebný pravoslavný zpěv v notách) ustupoval koncem 16. a začátkem 17. stol. Zpěvu neliturgickému, tzv. děměstvěnnoje pěnije, který si liboval v umělejších formách. Vlivem polským vzniká na Rusi také kyjevský zpěv, který se vyznačoval jednoduchým dvojhlasem a trojhlasem s vrchními terciemi a sextami. Různé dvojhlasé žalmy a kanty racitativního rázu působily v pravoslavném chrámu hlubokým dojmem a staly se důležitým protějškem pokročilejšího umění v chrámech katolických zemí. Novgorodská škola, přenesená později do Moskvy, představovala kolem roku 1500 úroveň pravoslavného zpěvu, který reformoval Ivan Šajdurov. Starou krjukovou notaci nahradily rudé kinovarnyje poměty (rumělková znamení), které stanovily tónovou výšku přesněji. Carské samoděržaví si potrpělo na nádheru a lesk i po stránce hudební. Sbor pěveckých ďáků, z něhož vyrostla znamenitá dvorní pěvecká kapela, zavedení varhan a klávesových nástrojů ukazovaly na potěšitelný rozvoj hudebního života. V polských zemích složily hudba a zpěv hlavně církvi a šlechticům, drobný lid se utěšoval hlavně lidovou písní a tancem. Na rozhraní ars nova a starší nizozemské školy stojí umění Mikuláše Radomského v 15. stol., skladatele děl chrámových i čistě nástrojových. Psal ve slohu homofnním a polyfonním, užívaje ve svých skladbách nejvýše trojhlasu.

Hudební nástroje 16. stol.:
Vedle dechových nástrojů (trubky, cinky, kornety, pozouny) došly značné obliby v 16. stol. nástroje smyčcové, drnkací a klávesové. Za nejstarší smyčcový nástroj se považuje vzpomenutá rota nebo chrotta. Troubadouři a minesengři doprovázeli své písně vielou (violou). Ale v 15. a 16. stol.