Klavír

Klavír je hudební klávesový nástroj. Zdrojem tónů jsou kovové struny, rozechvívané mechanickými údery dřevěných kladívek, krytých plstí nebo kůží. Dějinný vývoj klavíru není dosud ujasněn. Je tu řada příbuzných nástrojů i shodných jmen. Jako pratvar dnešního klavíru bývá udáván monochord, jednoduchý nástroj starořeckých teoretiků, jimž sloužil k matematickému měření a určování tónových poměrů (intervalů). K získávání vyšších tónů nad základním, určeným délkou struny, byla používána kobylka posouvající se pod strunou. Později k jedné struně přibyla další, používána pro kontrolu tónů a jejich intervalů. Zdokonalený druh monochordu, nazývaný helikón, měl již větší počet strun a používal se i k hudebním účelům. Také místo jednoduchého rámu, ohraničující rezonanční desku monochordu, byl již vybaven podlouhlou dřevěnou skříňkou. Monochord přešel ze starého Řecka a Říma do zemí křesťanských národů a používal se jen k podobným účelům jako ve starém Řecku.

Ze čtyřstruného monochordu se koncem 14. století vyvinul klavichord, mající již klávesy přejaté z varhan. Klávesy byly opatřeny vyčnívajícími mosaznými jazýčky zvanými tangenty, které se na různých místech dotýkaly mosazných strun, jejichž chvějnou délku zkracovaly a je rozechvívaly. To byl velký pokrok proti posouvací kobylce u monochordu. Zdá se, že to bylo v Anglii, kde se poprvé používalo takto vybavených nástrojů. Klavichord, který měl z počátku jen málo stejně dlouhých a na stejnou výšku tónu naladěných strun, vedených příčně od kláves, byl během doby zdokonalován hlavně zvyšováním jejich počtu, takže místo jedné struny pro pět tónů měl v 18. století již pro každý tón zvláštní strunu. Takto vybavený klavichord se nazýval ,,volný”, na rozdíl od dřívějšího ,,vázaného” klavichordu, který měl více kláves než strun. Volný klavichord zkonstruoval teprve v roce 1725 varhaník Daniel Tobiáš Faber. Klavichordy z 15. století měly asi 20-23 tónů a tónový rozsah od D do e. Později, když dosahoval délky asi 1,33 m a šířky 43cm, měl rozsah C-g.

Klavichord, ačkoliv měl slabý a zastřený zvuk, byl velmi oblíbeným domácím nástrojem pro svůj tón schopný modulace (vibrace). Po době svého rozkvětu (1500-1750), pomalu ustupoval nově vynalezenému kladívkovému klavíru. Zpočátku klavichord spočíval při hře na stolové desce. Teprve později byl pokládán na dřevěné podstavce a konečně byl opatřen dřevěnými nohami. Udržel se téměř až do Beethovenovy doby, o čemž svědčí zvukový efekt v jeho As dur sonátě, op.

110, dokonale proveditelný pouze na klavichordu. Z té doby pocházející skladby mívají označení, že jsou určeny pouze pro kladívkový klavír, což nasvědčuje tomu, že se používalo i klavichordu a cembala. Příčinou toho, že z hudební praxe vymizely v prvních letech 19. století, byl vynález kladívkového klavíru, který učinil Bartolomeo Cristofori ve Florencii r. 1709. Zanedlouho nato podobný nástroj sestrojil i francouzský nástrojář J. Maurius a Němec Gottlieb Schrőtter z Drážďan. Popudem k tomuto objevu byla omezená možnost zvukových jemností u cembala i nevelký tónový rozsah klavichordu. Tangenty i havraní brky byly nahrazeny mechanickými kladívky, jejichž dřevěná hlavice byla potažena kůží. Tak se dosáhlo tónů dynamicky odstupňovaných, piana a forte, jak se nástroj (,,tromento col piano e forte”) nazýval. Ke všeobecnému rozšíření mu však dopomohl teprve freiburský nástrojář Gottfried Silbermann asi roku 1726. Nástroj se nazýval fortepiano, později pouze piano. Struny i kladívková mechanika klavíru jsou umístěny v leštěné skříni, obyčejně z hruškového dřeva, která má půdorys ptačího křídla, je 150-270 cm dlouhá a asi 150 cm široká. Na širší straně je umístěna klávesnice, jejíž níže položené klávesy jsou chráněny destičkami ze slonové kosti, kdežto klávesy ležící výše jsou z ebenového dřeva. Bílá klávesa je dlouhá 150 mm a široká 22 mm,černá je dlouhá 100 mm a široká 11 mm. Kladívka jsou uváděna v činnost stlačováním pákových kláves a mechanickým zařízením, které umožňuje jejich údery na struny. Dnešní klavír má v podstatě klávesovou mechaniku vynalezenou počátkem 20. let minulého století Sébastienem Érardem v Paříži. Je to tzv. dvojitá opakovací mechanika, zvaná též ,,francouzská”, která poskytuje možnost opakovat co nejrychleji tentýž tón, aniž je prst nucen klávesu opustit. Kladívko, které je při stisku klávesy jejím druhým koncem vymrštěno vzhůru ke strunám, po úderu se opět odkloní, aby struny mohly znít, a zůstává poblíž, pokud se prst z klávesy nezdvihne.

V klavírní stavbě se vyskytují hlavně dva druhy odlišných mechanik, a to vídeňská mechanika a anglická mechanika: Vídeňskou mechaniku vynalezl Johann Andreas Stein v roce 1778, ale proslavil ji až jeho zeť Johannes Andreas Streicher, proslulý vídeňský nástrojář. Klavíry s vídeňskou mechanikou mají kladívka krytá jelení kůží. Jejich hlavice jsou ve směru proti klávesám, tlumiče jsou umístěny společně na dřevěné liště nad strunami. Kladívka jsou na zadním konci klávesové páky.

Tón klavírů s touto mechanikou je kulatý, flétnově zabarvený, avšak pružnost kláves je poněkud menší. Zato se vyznačují dlouhou trvanlivostí. U anglické mechaniky, kterou vynalezl John Broadwood kolem roku 1780, jsou kladívka potažena plstí. Mají hlavice ve směru klaviatury a jsou nezávisle na klávesách upevněna na zvláštní liště. Je to velmi důmyslný pákový systém, u něhož klávesa dává jen prvý popud k vymrštění kladívek. Ostatní obstarává kladívkový mechanismus, tvořící samostatný celek. Klavíry opatřené anglickou mechanikou znějí měkce, jejich tón je nosný a zpěvný, opakování tónů pružnější a chod kláves lehčí. Obě mechaniky se zvláště liší v podrobnostech podle toho, která továrna je vyrábí (Stein a Streicher, Broadwood, Érard, Steinway, Bechstein, Bősendorfer, Blűthner, Főster, Petrof...).

Kladívkový mechanismus klavíru je umístěn pod strunami napjatými na pancéřovém rámu kvůli tomu, aby byla zpevněna jeho konstrukce. Ostrunění je sborové, neboť ke každé klávese je táž struna vedena trojmo, v nižších oktávách dvojmo, pouze několik nejhlubších a nejsilnějších je jednoduchých. Všechny struny jsou ocelové, basové ještě opředeny měděným drátkem, jehož zatížení právě způsobuje žádoucí pomalé záchvěvy. Struny se napínají natáčením na kovové kolíčky, které jsou umístěny v přední širší části nástroje a v jejichž otvorech jsou jedním koncem podvinutím zachyceny. Odtud jsou struny vedeny otvory kovových destiček nebo přes jejich sedla napříč rezonanční deskou z jedlového dřeva k ocelovým roubíkům, kde jsou zachyceny druhým koncem. Aby se lépe využilo rezonanční desky, zavedla firma Steinway v roce 1850 křížové křídlo, u něhož jsou basové struny vedeny šikmo napříč, nad diskantovými. Drážďanská firma Kaps první vyráběla malé klavíry ,,Mignon” s trojmo zkříženými strunami.

Staccatová hra se na klavíru umožňuje tím, že každá klávesa řídí pohyb oplstěného dusítka, které se při úderu na klávesu od struny oddálí a při zdvižení prstu opět k struně okamžitě přilne. Tím zamezí další trvání tónu. Kromě toho je klavír opatřen dvěma nebo třemi pedály, upevněnými k dřevěnému rámu a spojenými drátem s mechanismem tlumičů. Sešlápnutím pravého pedálu se způsobí odklon tlumičů od strun, a tím se také prodlouží trvání tónu nezávisle na době stisknutí klávesy. Levým pedálem je možno posunout kladívka ke straně, takže jejich úderem jsou rozechvívány pouze dvě nebo i jedna struna. Výsledkem je tlumenější zvuk. Skladatelé označují tuto akci unacorda a používají ji k jemným dynamickým odstínům. Pařížský nástrojář A. F. Debain vynalezl třetí pedál.

Jeho použitím je možno docílit prodlevy určitého tónu nezávisle na další hře i při současném použití pravého pedálu. Chromatický tónový rozsah moderního klavíru je od A až do a (c), tedy přes sedm oktáv proti pěti oktávám u Beethovenova. Notuje se na dvou osnovách v klíči houslovém a basovém. Klavír je pro svůj velký tónový rozsah, zvukovou vydatnost,technickou pohyblivost ve vícehlasé hře i harmonickou vyrovnanost je nepostradatelný nejen na koncertním pódiu, ale také jako nejpotřebnější pomocník dirigentů a skladatelů. V symfonickém orchestru se vyskytuje pouze ojediněle oproti v salónním a jazzovém orchestru.