Termín hinduismus není označením náboženství v užším smyslu, nýbrž se vztahuje k veškeré civilizaci hinduistů. Hindu je perské slovo a znamená prostě "Ind".

Hinduistická civilizace se vyvinula z védského náboženství indoevropských přistěhovalců nebo dobyvatelů, kteří se počali usídlovat ve druhém předkřesťanském tisíciletí v Indii a dále až do dnešní doby. Během dlouhodobých kontaktů s Drávidy, indickým původním obyvatelstvem, s islámskými dobyvateli, kteří od 12. stol. po Kr. zakládali v Indii islámské státy, a nakonec s britskou koloniální mocí, která rozšířila r. 1858 svou vládu na celý subkontinent, přijímali množství vlivů. Hinduismus, náboženství, životní styl, literatura, umění i včetně ekonomických a sociálních aspektů, se tak vyvinul v heterogenní konglomerát, který zahrnuje nejrůznější, zčásti rozporné doktríny a kulty. Uzavírá se tím proti jednoduché definici a základní charakteristiky, které sdílejí všichni hinduisté, se dají vypozorovat teprve v dějinném přehledu. Je možno rozlišovat sedm vývojových fází hinduismu: (1) védské období od 2. tisíciletí do 7. stol. př. Kr., (2) bráhmanismus od 7. stol. do 2. stol. př. Kr., (3) klasický hinduismus od 2. stol. př. Kr. do 4. stol. po Kr., (4) puránské období od 4. do 8. stol., (5) příchod monoteistického hinduismu od 8. do 11. stol., (6) dobu bhakti od 11. do 19. stol., (7) moderní období 19. a 20. stol. Nejstarší, védská fáze hinduismu tvoří vlastní náboženský typ. Takzvané védské náboženství indoevropských přistěhovalců, kteří vnikli do Indie přes íránskou plošinu, se zakládalo na védách. Nejstarší náboženské spisy Indie, které obsahují Rgavéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, vznikly ve své dnešní podobě mezi r. 1500 a 1000 př. Kr. Svědčí o polyteismu, který je příbuzný náboženství jiných indoevropských národů. Uctívali různé třídy hierarchicky seřazených bohů, kteří představovali přírodní síly. Nejdůležitějšími bohy byli Áditjové, k nimž patřili mj. Varuna a Indra. Lidé je vzývali, aby si vyprosili jejich požehnání i úspěch na tomto světě. K světu obrácený charakter védského náboženství árijské válečnické společnosti se projevuje v ritech té doby, stále nádhernějších a nákladnějších. Nejvýznamnějším ritem byla ašvamédha neboli obětování koně. Sloužil zvyšování vážnosti krále a souvisel s institucí božího království. Král byl lidskou podobou knížete bohů Varuny, jehož místo někdy zaujímal také Indra.