Asijské světové náboženství bylo pojmenováno podle svého zakladatele Buddhy Siddhárty Gautamy. Podle jeho vlastních slov nebyl on sám původcem této víry, nýbrž jen znovuobjevitelem prastarých, zapadlých pravd. Buddhismus skutečně pramenil ze spirituálního protihnutí vůči bráhmanismu asi kolem r. 600 př. Kr. Právě učení z znovuzrození a o karmanu jsou součástí indické víry, přesto však nenachází buddhista osvobození od utrpení, ani v mechanických ritech bráhmanů ani ve vyhladovění fyzického těla, jak činili asketové. Buddha volil "střední cestu", byl pragmatik: askeze mu sloužila sebeovládání, avšak podle něho jen duch v dobře živeném těle je schopen poznání. Buddhismus je určován myšlenkou, že veškeré bytí je strastné. Fáze života, které jsou naplněny radostí, se ukazují jako lákavé, nemají však trvání; ztráta radosti znamená novou strast. Tak má ten, kdo miluje mnohé věci, také mnohá utrpení, a jen ten, kdo je bez lásky, bez vášně, je také bez utrpení. Jestliže jediný život sám o sobě už znamená strast, pak součet znovuzrození je ještě o mnoho bolestnější. Tak také sebevražda není cestou, jak uniknout strasti, přivodí jen novou existenci, která může být špatným činem (viz karma) dokonce ještě bídnější než ta předchozí. Přitom buddhismus nechápe znovuzrození jako stěhování duší; duše neboť Já totiž podle jeho pojetí vůbec není. Spíše je "bytí" osoby tvořeno kombinací těla, cítění, vnímání, hnutí ducha a vědomí, které vznikají působením karmanu dřívějšího života. Příčinu znovuzrození spatřuje buddhista v prvé řadě v žádostivosti, která váže člověka k jeho bytí. Avšak i nevědění, tj. neschopnost chápat příčiny strasti, poutá člověka ke koloběhu nových zrození. Tak může být zrušení strasti dosaženo správně jen zrušením žádostivosti a nevědomosti. Řada příkazů, Osmidílná stezka, tam vede toho, kdo hledá spásu. Nachází svou spásu v nirváně, úplném vyvanutí osoby, výstupu z věčného kruhu znovuzrození. Zprvu byl buddhismus zaměřen jen na mnišství a kázání, počet jeho přívrženců byl podle toho nepatrný. S rozšířením buddhismu za indického krále Ašóky (274 - 236 př. Kr.) ustoupily abstraktní a těžko pochopitelné představy o bytí poněkud do pozadí. Buddhistickým laikům stačilo, aby hledali svou spásu v hromadění pozitivního karmanu, v lepších znovuzrozeních, až se jim nakonec nabídne ve vyšší existenční podobě možnost probuzení. Už čtyři měsíce po smrti historického Buddhy v roce 483 př. Kr. se sešel první mnišský koncil.