Toto pojetí má dalekosáhlé důsledky pro vývoj víry, neboť v přesvědčení, že má poslední a úplné zjevení poslané přímo od Boha, se islám jevil zvnějšku nenapadnutelný. Z toho vyplývá ne nepodstatná struktura islámu, při níž nemůže být žádné dělítko mezi světským a náboženským řádem, což má pro muslima jedinečný význam, který v tak extrémní míře existuje v sotva kterém jiném náboženství. Tak vznikl navenek pocit převahy, který však nemohl zabránit vnitřním napětím. Obě další náboženství (viz ahl al-Kitáb), která korán uznává jako taková, mají jako základ knihy, které jsou sepsány lidmi a nepředstavují bezprostředně slovo Boží, a tím podle islámského názoru vyjadřují vůli Boží skrze lidskou neznalost zkresleně. Ukazují sice na Boha, chybí jim však v očích islámu plné ospravedlnění. Protože korán je chápán jako sepsaná vůle Boží, je pro věřícího muslima jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech. Korán, který Muhammad za svého života používal jen on sám ze své paměti, byl jeho jediným pramenem určování práva, na nějž se Muhammad orientoval jako vůdce prvotní obce. Následníci Muhammadovi ve vedení obce (viz chalífa) naráželi však s koránem, který sebrali a písemně fixovali, jako výlučným pramenem práva na určité hranice, protože museli spravovat veleříši, která rušila tradiční předěly kmenového společenství. Jako vysvětlující pramen pro nalézání práva byla vytvořena sunna, která představuje soubor tradic a slouží jako návod ke správnému jednání. Tradice o Prorokových činech a výrocích konkretizují všeobecné výpovědi koránu. Rozhodnutí Muhammadova a jednání jeho uznaných druhů, především těch, kteří přijali islám jako první, platí jako příklady k následování. Sunna je tak protějškem koránu, v němž jsou předpisy objasněny teoreticky. Sunna je prorokem a jeho druhy žitá praxe náboženství. Pro muslimy jsou korán a sunna rovnocenné. V sunně se projevuje opěrný sloup islámu, Muhammadovo prorocké povolání. Muhammad a jeho nejbližší důvěrníci jsou pro muslimy příkladem. Zvláště šíité uctívají Alího, Hasana a Husajna jako příklady nezlomné víry. Protože šíitská seskupení zvláště zdůrazňují příkladnost víry, tedy charizma určitého náboženského vůdce a jeho původ od Alího rodiny, došlo mezi šíity k rozštěpení. Různá probuzenecká a mahdistická hnutí (viz Mahdí) vznikla většinou v šíitském prostředí. Původ a podstata islámu jsou silně spjaty se sociálními a náboženskými skutečnostmi doby Muhammadovy. Arabská společnost Muhammadovy doby byla v prvé řadě společností kmenovou. Ovšem města, hlavně velké obchodní město Mekka, představují centra městské kultury.