Muhammad tak sice podléhal pravidlům kmenové společnosti, jeho působení se však na základě jeho obchodního povolání silně utvářelo městy a jejich kulturou. Protože islám je jak náboženstvím, tak také právním řádem a nebyl zjeven najednou (viz korán), není ve své struktuře jednotný, nýbrž podléhal proměnám ve společenském a osobním vývoji v době svého vzniku. Rané súry z Mekky, které hlásají všemohoucnost a jedinečnost Boží, se zřetelně stavějí proti mnohobožství předislámské doby. Pozdější súry z Medíny svědčí o tom, že k řízení zvětšené obce se používalo komplexnějších pravidel a předpisů. Skutečnost, že různé zákazy a příkazy v koránu byly víckrát doplňovány, dokončovány, omezovány nebo odvolávány, se vztahuje k vývoji, jemuž se nové náboženství přizpůsobovalo. Protože přesné chronologické uspořádání zjevení, o němž muslimové vedou spory, nelze už dnes zjistit, dá se popsaný proces zrekonstruovat jen s pomocí obsahových indicií. Rychlé rozšíření islámu, zprvu mezi městskými Araby Mekky a Medíny, pak mezi kmeny Arabského poloostrova a nakonec na nově dobytých územích, bylo rozhodným způsobem ovlivněno tím, že islám je otevřený všem lidem, protože nezná žádný vyvolený národ, alespoň nikoli ve svém čistém učení. Tak přesáhl rychle hranice arabské kmenové společnosti. Jedinec se podřizuje jedinému vševládnoucímu Bohu, ne už jako dříve tomu kterému hlavnímu bohu svého kmene, čímž se kdysi upevňovala vazba na kmen. Tato otevřenost islámu také umožnila začlenit lidi v dobytých územích a jejich zčásti vyspělé kultury do islámu. Kdyby bylo náboženství vázáno na kmenovou strukturu, nemohlo by dojít k šíření, protože by znamenalo odložit vlastní kulturu. Víra v jednoho a téhož Boha (Alláha) umožnila však lidem různých tradic sjednotit se a vytvořit tak islámskou vrcholnou civilizaci, jež nebyla nesena arabskými kmeny, nýbrž konvertity, kteří tam vnesli dědictví svých starých městských kultur. Z těchto důvodů se přesunulo centrum islámsko-arabského světa krátce po smrti Proroka také do jiných starších krajin, zprvu do Damašku v Sýrii, později do Bagdádu v Mezopotámii, potom do Káhiry, Córdoby a, tentokrát už ne pod arabskou, nýbrž tureckou vládou, do Istanbulu, který osmanští Turci z byzantského hlavního města učinili sídlem sultána s titulem chalífy. Arabská kmenová kultura byla ovšem odpovědná za dynamiku dobývání, neboť jen z kmenů mohl být vytvořen oddíl vojska s údernou silou. K tomu musely být síly, které dříve hnaly kmeny proti sobě do boje, směrovány navenek, protože islám zakazoval boj uvnitř společenství. Dobývání začalo bezprostředně po smrti proroka za prvního chálify Abú Bakra.