Rozštěpení východní církve (křesťanské) a skutečnost, že monofyzité byli dokonce jako bludaři vyloučeni a pronásledováni, ve spojení s kulturní blízkostí křesťanů, mluvících aramejsky, syrsky nebo koptsky, k arabským muslimům, vedly k oslabení křesťanství v Orientě a podporovaly ochotu k přestupu. Kromě toho představoval islám svým přijetím řecké filozofie, která byla v křesťanských oblastech zakázána jako bludná, intelektuální a kulturní výzvu perské vědě a poetice , která přitahovala především nestoriány. Také tolerance muslimských vládců přispěla k islamizaci. V Persii bylo rychlé rozšíření islámu podporováno úpadkem zarathuštrismu, který upadl do čisté vnějškovosti a nemohl uspokojit duchovní potřeby obyvatelstva. Rozšíření islámu v oblastech , které nikdy nepatřily k arabské veleříši, jako např. západní Afrika, pobřeží východní Afriky, centrální Asie, Sicílie, západní Čína, Malajsie nebo Indonésie, přinesly dalekosáhlé obchodní kontakty arabsko-muslimských obchodníků. Do západní Afriky přišel islám s obchodem přes Saharu, do východní Asie přinesli své náboženství obchodníci z Perského zálivu. Do západní Číny se islám dostal podél hedvábné cesty. Silné postavení muslimských obchodníků spočívalo v době před objevením námořní cesty do Indie (1502) na jejich zeměpisné poloze jako zprostředkovatelů mezi západem a východem. Dynastie Umajjovců musela od počátku své vlády (661) bojovat se silnou opozicí těch sil, které hlasovaly pro převzetí chalífské moci nějakým příbuzným Proroka. Otázka právního následnictví, která je nejzákladnějším z problémů islámu, vyvolala nakonec r. 749 nepokoje, které vedly k pádu Umajjovců. Roku 750 byl Abú al-Abbás provolán chalífou a zřídil centrum své moci v Iráku. Druhý chalífa dynastie Abbásovců, Abú Dža'far, založil Bagdád a vybudoval v něm centrum své říše. V říši Abbásovců byl kulturní vliv východních oblastí stále silnější. Jak bylo možno očekávat, nemohli Abbásovci udržet obrovskou říši natrvalo. Už v době jejich převzetí moci se Španělsko osamostatnilo pod posledním potomkem Umajjovců. Krátce poté, co abbásovská moc dosáhla svého vrcholu za Hárúna al-Rašída (786 - 809), ztratili přímou nadvládu nad severní Afrikou a východní Persií. Za nástupců Harúna al-Rašída získávali především úředníci z tureckých kmenů, kteří byli původně najímáni jako žoldnéři, stále větší vliv na stát a jeho kulturu. Došlo k situaci, že v perských a tureckých rodinách se stala hodnost velkovezíra dědičnou a tyto rodiny ve skutečnosti ovládaly říši. Roku 909 založili Fátimovci svůj šíitský protichalífát v severní Africe, což vedlo k dalšímu rozštěpení říše. Ke konečnému zániku bagdádského chalífátu došlo r. 1258 vpádem Mongolů, kteří zpustošili téměř celý Blízký východ. Egyptská vojska mamlúků, kteří převzali r.