Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s dalšími vědami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vědeckých pojednání.











Dílo:

Ve starověku bylo známo několik set Aristotelových spisů, ty nejstarší se nezachovaly. Není možné je rozdělit podle doby vzniku; po oddělení pravých od nepravých se dělí do následujících skupin:

Spisy o logice
Kategorie (o zákl. formách výpovědi), Perihermenias (o větě a úsudku), První analytiky, Druhé analytiky (o závěru, soudu, důkazu), Topiky (o dialektice, o vhodném usuzování), O sofistických důkazech, O vyjadřování - později vše shrnuto pod název Organon (= nástroj k správnému myšlení);
Logika = věda ve vlastním slova smyslu, ne o tom, co si myslet, ale jak správně myslet. Tzv. formální věda, Aristotelés ji nazýval "analytika" apod. V logice vyčlenil Aristotelés následující prvky:
- pojem - myslíme v pojmech. Pojem vzniká definicí - ta určuje, co má dotyčný objekt společného s jinými (člověk je živočich) a čím se od nich liší (člověk je rozumný živočich). Živočich = pojem vyšší obecnosti (rodový pojem), člověk = pojem nižší obecnosti (druhový pojem). Druhový pojem lze štěpit podle "specifických rozdílů" do jednotlivin, např. pes - jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík Rek. Důraz je kladen na správné pořadí od zvláštního k obecnému.
- kategorie - pojmy, nad nimiž není žádný jim nadřazený pojem. Vypočítává jich 10: substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. Nejdůl.: substance, pak následující tři, v pozdějších spisech některé vynechává.
- soud = spojení nejméně dvou pojmů (soud = věta). Subjekt - pojem, o kterém se vypovídá, predikát - výpověď o subjektu. Soudy rozlišuje do několika tříd: na kladné a záporné, na obecné, částečné a jedinečné, na prostě vypovídající, nutně vypovídající a vypovídající o možnosti.
- úsudek - vzniká spojením soudů. V úsudcích se odehrává myšlení. Je to odvození nového soudu z jiných soudů, to popisuje tzv. sylogismus: ze dvou premis ("Všichni lidé jsou smrtelní." "Sókratés je člověk.") se vyvozuje závěr ("Tedy Sókratés je smrtelný.").
- důkaz - v něj se spojují úsudky. Je to odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. Každá věta musí být prokazatelná z nadřazených vět; takto se dojde až k tzv. zásadě sporu: To, co je, nemůže zároveň nebýt, tj. první zásada myšlení zformulovaná Aristotelem.