Následují ještě tři: zásada identity (A = A), zásada vyloučení třetího (mezi bytím a nebytím téže věcné souvislosti není nic třetího.) a zásada dostatečného důvodu.
- indukce - je cesta, kdy se vychází od jednotlivin a dochází se k obecnému. V praktickém životě je důležitější než výše popsané odvozování z obecného (tzn. dedukce). Nelze takto ovšem získat naprostou jistotu, ale je to postup, kterým se dojde k větší nebo menší pravděpodobnosti. Jde o nejdůležitější princip vědeckého zkoumání přírody. Mimo jiné důkaz, že - na rozdíl od Platóna - podle Aristotela poznáváme za pomocí smyslů správně. Omyl je podle Aristotela nikoli ve smyslech, ale v odchylkách od správného myšlení, tedy od logiky.

Spisy přírodovědné
Fyzika (8 knih), O nebi, O vzniku a zániku, O meteorologii, O anatomii a fyziologii, O zkoumání živočichů, O částech živočichů, O chůzi živočichů, O vzniku živočichů, O duši;
Živočichy rozdělil Aristotelés jako první na světě do určitého systému. Život má schopnost pohybu, to, co pohybuje tělem, je podle Aristotela duše. Vztah těla a duše = entelechie. Duše je účelem těla, tělo je nástrojem duše. Nejnižší stupeň organična (organon = nástroj) jsou rostliny, mohou se jen vyživovat a rozmnožovat. Živočichové mají navíc smyslové vnímání a mohou změnit místo. Člověk je schopen myslet. Z toho vyvozuje existenci tří typů duší: rostlinná, živočišná (smyslově vnímající) a lidská (myslící). Vyšší duše obsahuje nižší.

Spisy metafyzické
Jsou shrnuté ve 14svazkové Metafyzice. (byly zařazeny v souborném vydání po přírodovědných spisech - řecky: meta ta fusika - meta ta fysika, tzn. to, co přesahuje přírodu, to, co je za přírodou.) Spisy pojednávají o obecných příčinách věcí (od této doby metafyzika = filosofická disciplína, která zkoumá ne jednotlivé věci, ale věci co do jejich bytí). 1. kniha - kritika dosavadních filosof. systémů, 2. kniha - učení o aporiích (aporie = neřešitelný problém), 3. kniha - o axiomech (o kontradikcích a principu vyloučení třetího), 4. kniha – o hranicích filozofie, 5. - učení o substanci, 6. - učení o potencialitě a aktualitě, 7. učení o absolutnu, 8. učení o matematických objektech, 9. učení o ideálech, 10. - 14. kniha - učení o jsoucnu, bytí, bytnosti.
Aristotelés kritizuje v knize a Platónovu nauku o ideách - podstata věcí je podle Aristotela ve věcech samotných, ne v jejich ideách. Podle Platóna skutečně existují pouze obecné ideje, jednotliviny jsou jen jejich nedokonalé napodobeniny - s tím Aristotelés nesouhlasí: i když mluvíme o obecném, máme na mysli jednotliviny existující v prostoru a čase (nepopírá ovšem existenci obecných idejí - tu popírali až nominalisté ve středověku). Podle Aristotela (i Platóna) v obecném uchopujeme bytnost (esenci) jsoucna (např.